Tajné sovětské raketoplány: Cesta k Buranu začala už ve 30. letech
Než se v roce 1988 dostal na oběžnou dráhu kosmoplán Buran, měla sovětská kosmonautika za sebou dekády nejrůznějších pokusů, projektů a modelů vesmírných kluzáků, letounů a raketoplánů. Většina z nich se však ocitla ve slepé uličce nebo byla zrušena.
Letadlem se lidé dostávali do výšek několika kilometrů nad zemský povrch. A letadlem s lepším pohonem, nejlépe raketovým, by mohli dosáhnout i kosmu. Zmíněnou ideou žil v polovině 30. let 20. století mladý sovětský inženýr Sergej Koroljov, jenž do té doby stavěl kluzáky a malé rakety.
Větroněm do stratosféry
V březnu 1935 mluvil Koroljov na všesvazové konferenci v Moskvě o využití reaktivních létajících aparátů k ovládnutí stratosféry. Shrnul závěry svých studií, poukázal na zvláštnosti a konstrukce raketoplánu. Na bázi jeho dvoumístného větroně SK-9 prý mohl být okamžitě postaven experimentální raketoplán, na jehož palubě by se testovaly nejrůznější raketové motory, systémy řízení apod.
Třebaže se Sergej Pavlovič musel věnovat vývoji okřídlených bojových raket pro armádu, nepřestával se soukromě zabývat právě raketoplány. Současně naléhal na vedení Reaktivního výzkumného ústavu, kde pracoval, aby daný úkol zařadilo do oficiálního programu. V červnu 1936 vědecká rada jeho žádost posoudila a s platností od ledna 1937 začlenila vývoj raketoplánů – pro vojáky stíhaček – do plánu pod označením RP-218.
Začátkem roku 1937 přivezli větroň do ústavu a technici do něj namontovali Gluškův motor ORM-65 s maximálním tahem 1,72 kN a dobou hoření 210 sekund. V zimě 1937–1938 prošel raketoplán dvaceti pozemními motorovými zkouškami a v únoru 1938 o něm Koroljov přednesl referát na zasedání vědecké rady. Jak napsal historik Jurij Birjukov, „vědecky v něm zdůvodnil myšlenku vytvoření obranného stíhače a experimentálního letadla pro výzkum stratosféry a aerodynamiky velkých rychlostí“.
Zkoušky bez autora
Projekt měl mít čtyři etapy: Při startu ze Země by stroj vzlétl do výšky 9 km a při startu z mateřského letounu pohybujícího se 8 km nad Zemí by vystoupal maximálně do 15 km. Dlouhodobá mise měla představovat cíl druhé etapy, zatímco v třetí se počítalo s rekordními lety. A při vynesení velkým mateřským strojem mohl raketoplán dosáhnout výšky 53 km.
Bohužel, prvních letových zkoušek, které ukázaly možnosti nového stroje v praxi, se již Koroljov zúčastnit nemohl. Stalin rozpoutal velký teror a nechal zavírat „nepřátele lidu“ i „německé špiony“, k nimž tajná služba zařadila také Koroljova. Byl tedy zatčen a vězněn až do léta roku 1944.
Tajný raketový bombardér
Když Rudá armáda obsadila v květnu 1945 německou raketovou základnu Peenemünde, byli sovětští specialisté zklamáni. „Z pětasedmdesáti procent trosky,“ odhadl major Anatolij Vasiljev stav objektů. Němci včas demontovali nejdůležitější zařízení, sebrali veškerou dokumentaci a většinu budov vyhodili do povětří.
Jeden voják náhodou našel na latríně nějaký tajný spis a přinesl jej kapitánu Alexeji Isajevovi. Inženýr zajásal: Šlo totiž o plán na nadzvukový raketový bombardér, určený k útoku na Spojené státy. Rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho manželka Irena Bredtová jej dokončili v roce 1943. Dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, by se skokem po balistické dráze dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození nákladu by se vrátil zpátky. Sovětské specialisty spis nadchl a okamžitě ho poslali do Moskvy.
Také Stalina, který si letectvo oblíbil, nález fascinoval. Kdo by mohl pro takový bombardovací kosmoplán vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš 35letý matematik Mstislav Keldyš, jenž se osvědčil už při jiných praktických úkolech. Nyní sám upozornil na význam raket, především pak pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 obnovilo výzkumný ústav NII-1 a jeho vedení svěřilo právě Keldyšovi.
Bez Sängera se nevrátím
Stalin poslal v srpnu 1946 do Německa podplukovníka Georgije Tokajeva spolu se svým synem, generálem letectva Vasilijem Stalinem. Dostali přitom rozkaz najít Sängera, jenže konstruktér uprchnul do Francie. Zmíněné zjištění Stalina rozčílilo: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“
V říjnu 1946 odeslal Tokajev do Moskvy ideový návrh rakety TT-1. Třístupňový nosič na tekuté palivo, podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami, měl sloužit pro dopravu výbušnin na tisícikilometrové vzdálenosti i k vynášení družic. Tokajev se každopádně rozhodl, že bez Sängera se domů nevrátí – jelikož nesplnil Stalinův příkaz, bylo by to nebezpečné. Koncem roku 1947 proto požádal o azyl ve Velké Británii.
Keldyšův tým pak Sängerův projekt zdokonalil. Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky se víceméně shodovaly: Na délku stroj měřil 28 m, rozpětí křídel dosahovalo 15 m, hmotnost činila 100 t a dolet 12 000 km. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že stávající úroveň techniky nedokáže konstruktérům poskytnout dokonalé materiály pro vytvoření takového kosmického bombardéru. Výzkum nicméně usnadnil vývoj některých bojových raket a později rovněž přispěl ke stavbě raketoplánu Buran.
Američané, kteří Sängerův projekt také získali, se jím nechali inspirovat k sérii raketových letadel řady X. Stroj X-15 dokonce v létě roku 1963 překonal výšku 100 km, považovanou za hranici vesmíru. A X-20 Dyna Soar, vynášený raketou Titan, měl využívat odrazy od atmosféry – neboli tzv. dynamicky plachtit. V roce 1963 však Pentagon jeho vývoj zrušil.
Předčasné kosmoplány
V létě roku 1945 přiletěl omilostněný Koroljov do Berlína, tentokrát ovšem ve vojenské uniformě a s nárameníky podplukovníka. Spolu s dalšími inženýry měl prozkoumat bojové rakety, které vyvíjel německý konstruktér Wernher von Braun. Když pak Sergej Pavlovič v říjnu 1957 vypustil první umělou družici, stal se tajným favoritem Sergeje Chruščova. Teprve poté mohl opět pomýšlet na vyslání člověka do vesmíru.
Koroljov požádal starého přítele Pavla Cybina, který vedl konstrukční kancelář OKB- 256, aby vyprojektoval kosmické letadlo. Vznikl tak návrh Kosmoljotu pro jednoho člověka: Stroj dlouhý 9 m, s rozpětím křídel 7,5 m a o hmotnosti 3,5 t měla vynášet Koroljovova raketa R-7. Vracel by se pomocí vysunutých křídel jako kluzák a po zemi by klouzal na ližinách. Mezitím se však ukázalo technicky schůdnější přestavět špionážní družici na kosmickou loď Vostok, respektive Voschod.
Orbitální letadlo rozpracovávali od června 1957 také v konstrukční kanceláři OKB-23 Vladimira Mjasiščeva. Jejich jednomístný devítitunový stroj VKA-23, dlouhý 9 m a s rozpětím křídel 7,5 m, měla do vesmíru dopravovat raketa. Konstruktéři však svůj záměr nakonec neprosadili. Projekty obou kosmoplánů každopádně předběhly svou dobu – vyžadovaly materiály a technologie, jež zatím neexistovaly, a musely být proto z programu vyškrtnuty.
Špion cizích družic
Také šéf SKB-586 Vladimir Čelomej se v roce 1960 pustil do projektování bezpilotního raketoplánu, který by kontroloval a případně ničil cizí družice. Prototyp MP-1 vynesla v prosinci 1961 do vesmíru raketa R-12 z kosmodromu Kapustin Jar: Dosáhl výšky 400 km a uletěl 1 900 km, ale při přistávání na padáku se rozbil. Druhý pokusný let MP-2 se uskutečnil v březnu 1963.
V létě roku 1964, krátce po svržení Nikity Chruščova, rozhodla komise ÚV KSSS vedená tajemníkem Dmitrijem Ustinovem, aby Čelomej předal další vývoj raketoplánů kanceláři OKB-155. Konstruktér pak dostal za úkol vytvořit vojenskou orbitální stanici Almaz.
Přepadový kosmický stíhač
Odborníci v konstrukční kanceláři OKB-155 Arťoma Mikojana už delší dobu zkoumali kombinované aerokosmické systémy. Generálové se děsili amerických experimentálních letounů řady X: Spadaly pod Pentagon, tudíž s nimi počítali jako se stíhačkami či bombardéry. Úkolem postavit přepadový kosmický stíhač Spiral pověřil Mikojan svého zástupce Gleba Lozino-Lozinského. Jeho jméno tak okamžitě zmizelo z veřejnosti – inženýr se stal přísně utajovanou osobou, stejně jako celý projekt.
Mikojan počítal s tím, že Spiral bude do výšky 30 km vynášet hypersonický letoun s delta křídly o rozpětí 16 m, který dosáhne rychlosti až mach 6. Lozino-Lozinskij se nosičem nezabýval a pro začátek počítal s použitím rakety. Dva piloti desetitunového, osm metrů dlouhého Spiralu měli kontrolovat americké družice. Stroj by přistával s rozloženými křídly jako kluzák na lyžích a do provozu měl být uveden v roce 1977.
Roku 1969 vypustili z Plesecku tři makety Spiralu pod označením Bor-1, 2 a 3, jež poté přistály na kosmodromu Kapustin Jar východně od dnešního Volgogradu. V Gagarinově středisku pro přípravu kosmonautů současně vznikl čtvrtý oddíl pod vedením Germana Titova, čítající deset mužů. Jeho členové začali s výcvikem v trenažéru miniraketoplánu, zkušený kosmonaut Vladimir Džanibekov však vzpomínal. „Kabina připomínala stíhačku – byla dost těsná. Těsnější než v MiGu.“
Inženýři nicméně nezvládali množství obtíží, práce se prodlužovaly a prodražovaly. Koncem roku 1969 tak ministr obrany Andrej Grečko projekt zrušil a speciální oddíl rozpustil. Na žádost o pokračování zkoušek napsal: „Není čas na nějaké fantazie. Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“
O pět let později vzkřísil Spiral generální konstruktér Valentin Gluško, který převzal Koroljovovu konstrukční kancelář. Projekt dostal nové označení Mig-105.11 a jeho modely letěly celkem sedmkrát. Vypouštěly se z těžkého bombardéru Tu-95K a v jejich kabinách se vystřídalo několik kosmonautů. Experimenty skončily v roce 1978, kdy Gluškova firma – nově nazývaná Energija – dostala příkaz vyvinout velký raketoplán podobný americkému stroji Space Shuttle.
