Velká dcera Říma: Císařovna Galla Placidia prožila poslední záchvěv slávy říše
Dcera císaře Theodosia Velikého Galla Placidia zažila největší ponížení i poslední záblesk slávy starověkého Říma. Prožila odvlečení barbary jako rukojmí i velkolepý návrat do Věčného města, které za jejích časů naposled zazářilo před definitivním pádem západořímské říše.
Poté, co barbarská vojska Vizigótů vedených králem Alarichem prorazila roku 410 n. l. hradby Říma, nenalezla uvnitř jen bohatou kořist, ale také sestru západořímského císaře Honoria – Gallu Placidii. Mladá šlechtična byla jako jediná příslušnice císařské rodiny přítomna potupení Věčného města a stala se také jedinou takto vysoce postavenou ženou, která padla do nepřátelského zajetí. Gótové sotva dvacetiletou aristokratku odvedli do Galie, kde se o několik let později s požehnáním svého bratra, císaře Honoria, vdala za Alarichova nástupce, vizigótského krále Althaulfa. Sňatek Římanky a barbarského vládce se měl stát začátkem nové dějinné epochy.
Zaslíbena politice
Galla Placidia se narodila do rodiny císaře Theodosia I. Velikého a jeho ženy Gally někdy kolem roku 390 n. l. Když měla sotva pět let, její otec zemřel a vlády nad Římskou říší se ujali její bratři – Honorius na západě a Arcadius na východě. Protože oba byli ještě malí chlapci, držel skutečnou moc jejich regent, vojevůdce Flavius Stilicho, který také spolu se svou ženou Serenou, sestrou Theodosia, dohlížel na výchovu mladé šlechtičny.
Galle se dostalo standardního vzdělání té doby. Naučila se nejen vyšívat a tkát, ale také číst a psát a zřejmě se jí dostalo i základních znalostí klasických autorů. Již od útlého věku se s ní potom počítalo jako s figurkou na politické šachovnici. Její náhradní rodiče ji zaslíbili svému synovi Eucheriovi, čímž chtěli propojit císařskou dynastii s tou vlastní.
S plány mocných však zahýbaly dvorské intriky i dějinné události. Císař Honorius totiž na základě dnes již nejasných zpráv došel k závěru, že se jej Stilicho chystá zradit, a nechal jej roku 408 popravit. Generálův syn Eucherius se pokusil prchnout, byl však dopaden a čekal jej osud jeho otce. Jejich manželku a matku Serenu pak senát obvinil ze spiknutí s Vizigóty a ani ona svému osudu neušla. Krátce nato barbaři dobyli Řím a Gallu Placidii odvedli s sebou jako kořist. Následovala zmíněná svatba s králem Althaulfem, která měla stvrdit nové spojenectví mezi císařem a Góty.
Zpět mezi Římany
Manželský svazek Gally a Athaulfa byl ve své době oslavován jako boží dar, který měl ukončit období válek a nestability. Naděje na lepší budoucnost ještě zesílily, když se páru koncem roku 414 narodil syn Theodosius – první chlapec napůl Gót, napůl Říman císařského původu. Již následujícího roku však dítě zemřelo a krátce nato byl v Barceloně zavražděn i Athaulf. Gótské kmeny upadly do chaosu a nový král Wallia nakonec v rámci spojeneckých smluv s Římem vrátil vdovu po svém předchůdci zpět Honoriovi. Císař neváhal a svou sestru okamžitě znovu provdal za svého generála Flavia Constantia III., kterému porodila několik dětí, včetně syna Valentiniana. Sotva pětadvacetiletá, již podruhé vdaná Galla tak zůstávala figurkou na politické šachovnici mužů.
Nemělo tomu však být navždy, hvězda mladé ženy začala rychle a náhle stoupat vzhůru. Roku 421 její bezdětný bratr, císař Honorius, povýšil jejího manžela Constantia na spolucísaře, téhož roku však tento zemřel, a Galla tak podruhé ovdověla. O dvě léta později ukončily dlouhodobé zdravotní problémy také život jejího bratra Honoria a císařem západořímské říše se tak stal Gallin syn. Protože však Valentinianovi bylo sotva šest roků, byla jeho matka regentkou a faktickou vládkyní země.
Na vrcholu
Na 23. října 425 připravila císařovna matka antickému světu skvělou podívanou. Sotva 15 let poté, co ji samotnou z Říma odvlekli barbaři jako bezmocnou rukojmí, vtáhla do Věčného města se svým synem a družinou ve skvostném triumfu. Když senát prohlásil Valentiniana augustem, jásalo město plné lidí a nádhery jako za časů starých císařů. Na okamžik se zdálo, že nad upadající říší opět vychází slunce.
Placidii se posléze podařilo uzavřít mír s útočícími Huny a do svých služeb přijala vojevůdce Aetia, jehož vliv v průběhu jejího regentství výrazně narostl, až se stal jedním z nejvýznamnějších mužů říše. Dvanáctiletá vláda Gally Placidie se vyznačovala alespoň relativní stabilitou a rozkvětem. Mimo jiné za jejího panování vznikla řada významných staveb. Jakožto oddaná křesťanka podporovala během své vlády budování chrámů a kostelů v Římě i jiných italských městech. Financovala například rekonstrukci a rozšíření majestátní baziliky svatého Pavla za hradbami nebo kostel svatého Jana Evangelisty v Ravenně. V témže městě si také nechala vybudovat skvostné mauzoleum jako plánované místo svého posledního odpočinku (nakonec však byla pochována v Římě).
Odchod do ústraní
V roce 437 předala Galla vládu osmnáctiletému Valentinianovi a sama ustoupila do pozadí, ačkoliv určitý vliv na svého syna si ponechala. Angažovala se však také v církevních záležitostech a v posledních letech života psala dopisy na všechny strany. Především se snažila přesvědčit představitele východních církví, aby uznali papežský primát.
Svému synovci, císaři Východořímské říše Theodosiovi II., psala: „Je důležité ve všech věcech projevovat úctu Římu, tomuto slavnému městu, které je vládcem celého světa.“ Galla Placidia nakonec skonala zcela vyčerpaná úsilím na politickém i náboženském kolbišti v roce 450. Pohřbena byla v rodinné hrobce v Římě. Za její vlády zažila západořímská říše jedno z posledních vzedmutí a roků stability, o pouhých 26 let později již zanikla nadobro.
