Velká francouzská revoluce: Revolucionáři považovali mnichy a jeptišky za nepotřebnou zátěž
Francouzská revoluce navždy proměnila vztah země a katolické církve – rušila její privilegia, odebrála jí majetky a nakonec se snažila o úplnou dechristianizaci. Jak se Vatikán vypořádal s těmito změnami? A proč v tom nejzásadnější roli sehrál Napoleon?
Než vypukla v roce 1789 ve Francii revoluce, byl katolicismus státním náboženstvím a hluboce zakořeněnou součástí národní identity. Galikánská církev, která fungovala v určité míře nezávisle na papeži, si udržovala své vlastní svobody a poměrně privilegovaný vztah s monarchií. Většina obyvatelstva, téměř 28 milionů lidí, se hlásila ke katolíkům, zatímco menšiny, jako protestanté a Židé, neměly plná občanská práva. Po změně volali mnozí, málokdo ale tušil, že bude až tak dramatická.
Francouzští revolucionáři viděli katolickou církev jako překážku k vytvoření nové, rovnostářské společnosti. Církev byla bohatá a mocná, často spojována s monarchií, proti které revoluce tolik bojovala. Nicméně to, že vliv duchovních ve Francii slábne, viděli mnozí. Na jedné straně církev vzkvétala díky zavádění reforem, po kterých společnost volala, na druhé straně ji kritizovali osvícenští filozofové, a to stále intenzivněji.
Chceme slovo!
Osvícenští filozofové viděli rozum jako klíčový nástroj pokroku a kritizovali církev za její vliv a moc. I když náboženství oceňovali pro jeho schopnost udržovat společenský řád, samotné duchovní považovali za neproduktivní a někdy i škodlivé. Vadila jim i náboženská netolerance vůči menšinám. Voltaire uznával hodnotu mladých jeptišek, které sloužily nemocným a chudým. Ale celkově byli duchovní, zejména ti v klášterech, považováni za zbytečné.
Kritika se zaměřovala na klášterní způsob života, kdy mniši a jeptišky strávili dny v modlitbách místo toho, aby nějak „hodnotně“ přispívali státu. Spisovatel Louis-Sebastien Mercier v roce 1782 tvrdil, že Paříž je plná kněží, kteří nejsou užiteční ani pro církev, ani pro stát. Filozofové chtěli spíše reformu než úplnou destrukci církve, ale jejich kritika přispěla k rostoucímu antiklerikalismu a nelibosti vůči bohatství církve.
V roce 1789 byla katolická církev ve Francii velmi bohatá a vlivná. Odhaduje se, že měla příjmy okolo 150 milionů liver a vlastnila přibližně šesti procent půdy v zemi. Její majetek zahrnoval kostely, kláštery, školy, nemocnice a další instituce. To ještě více zdůrazňovalo její dominantní postavení ve společnosti. Církev měla právo vybírat desátek od zemědělců. Zároveň byla osvobozena od přímého zdanění, což vyvolávalo mezi obyvatelstvem velkou nevoli. Ostatně návrhy na zrušení desátku a omezení církevního majetku byly vzneseny i během zasedání generálních stavů přímo v revolučním roce.
Reorganizace
Francie stála v roce 1789 na pokraji finančního krachu. Státní pokladna zela prázdnotou, a tak revoluce ani nemohla nepřinést radikální změny. Církev se musela vzdát svých starých výsad, zejména výběru desátků. Deklarace práv člověka a občana přijatá koncem srpna potom otřásla církví podruhé – odmítla totiž její výsadní postavení. A pád pokračoval. Na podzim roku 1789 schválilo Národní shromáždění dekret, kterým veškerý církevní majetek přešel do rukou státu. Biskup Talleyrand tento krok označil za náboženský akt, kterým měl být národ očištěn. Tento čin ale otevřel dokořán dveře dalším reformám. A církev se rázem ocitla v ohrožení. Už v minulosti ji často obviňovali, že mnohé ženy k řeholnímu životu nutí vydíráním. Když se tyto informace spojily s církevní korupcí, měla nová vláda jasno.
Na počátku roku 1790 byly francouzské kláštery uzavřeny a prodány. Tento akt byl prezentován jako krok k stabilizaci národních financí, avšak jeho důsledky vedly k zásadnímu přehodnocení vztahu mezi církví a státem. Tímto radikálním krokem se překreslovala hranice moci a autority, což otřásalo základy tradičního uspořádání společnosti, a to nejen francouzské. Tamější dění se totiž, byť poměrně pomalu, šířilo stále dál za hranice. Kola revoluce se točila na plné obrátky a Francie se ocitla na prahu nového uspořádání.
V létě 1790 byla přijata revoluční ústava, která nastolila absolutní státní kontrolu nad církví. Duchovní byli nově zaměstnanci státu a museli složit přísahu věrnosti nové ústavě. Pokud odmítnou, přijdou o své dosavadní postavení i plat. Mnozí duchovní tak raději emigrovali do zahraničí. Už by se zdálo, že vše prošlo nějak hladce. Opak je ale pravdou. Radikální nabourání francouzského společenského řádu se stále více odráželo na realitě. Semínka nepřátelství a zpochybňování revolučních ideálů byla zaseta.
Kontrarevoluce
Kněží a biskupové, kteří se rozhodli k emigraci, se stále častěji spojovali s protirevolučními proudy. Stali se hlasitými kritiky politického dění i morálními symboly odporu vůči revolučním ideálům. V mnoha regionech Francie narůstala nedůvěra vůči ústavním kněžím, což posilovalo lidovou podporu kontrarevoluce. Napětí vyústilo v násilné incidenty, které vedly k dalším omezením. V listopadu 1791 zakázalo Zákonodárné shromáždění kněžím používat náboženské budovy a zastavilo jim důchody. A za pár měsíců přišla další rána – zákaz nošení řeholních oděvů. Duchovní měli být vnímáni jako zcela běžní lidé. A postupem času neshod jen a jen přibývalo.
Lidé si ani pořádně nevydechli po revolučním dění a dějiny se opět daly do pohybu. Na jaře 1792 vstoupila Francie do války s Rakouskem. Na válečném poli se jí rozhodně nedařilo, a tak se musel najít viník: duchovní! Obviňovali je ze spojenectví s nepřítelem i ze špionáže. To vyvolalo další radikální kroky proti církvi. Zbývající náboženské řády byly rozpuštěny, církevní školy a nemocnice uzavřeny. A ti, kteří odmítli složit přísahu státu a ústavě, byli buď nuceni uprchnout, nebo čelili zatčení a deportaci.
Když přišli informace o pádu francouzského Verdunu do pruských rukou, zavládla v Paříži panika a strach z kontrarevoluce. Obyvatelé, přesvědčeni, že odpůrci revoluce podporují rakouského nepřítele, spustili vlastní „preventivní spravedlnost“. Během několika dní bylo povražděno přes 1 200 lidí, včetně dvou set kněží. Zářijové masakry ukázaly brutální realitu revoluční doby a přetrvávající nedůvěru, která znemožnila jakýkoli smířlivý krok mezi církví a nově vzniklou republikou. Pod tlakem nepokojů a zahraniční hrozby zavedla republikánská vláda krutý teror. Revoluční tribunál, ustavený v roce 1793, měl za cíl potrestat všechny „nepřátele republiky“.
Zákony ze září 1793 a června 1794 přinesly masová zatýkání kněží a jeptišek, obviněných z kontrarevoluce či „fanatismu“. Vlastnit jakékoli náboženské předměty znamenalo přiznat se ke zradě. Nedůvěra vůči víře stále stoupala. I když na gilotině skončilo jen malé procento duchovních, měly procesy sloužit hlavně jako odstrašující příklad. Rozkol mezi církví a státem vrcholil.
Napoleon a papež
Republikánská vláda považovala katolicismus za hrozbu. Dechristianizace, tak měla odstranit náboženství z veřejného života. Kněží byli nuceni vzdát se kněžství, vstoupit do manželství nebo čelit zatčení. V roce 1793 byly zakázány veřejné bohoslužby a kostely přeměněny na skladiště či stáje. Kříže a kostelní zvony byly odstraněny, symboly křesťanství zničeny. Takzvaný kult rozumu a další podobné měly nahradit tradiční víru. Nepřinesly ale očekávaný úspěch. Praktikování víry se stáhlo do ilegality, ale zcela vymýtit se ho vládě nepodařilo.
Napoleonova vláda přinesla dramatický zvrat. I když osobně k náboženství nijak netíhl, rozpoznal jeho moc a to, že může fungovat jako nástroj stabilizace a kontroly. V roce 1801 uzavřel s papežem Piem VII. konkordát, který zaručil, že katolicismus bude uznáván jako „náboženství většiny Francouzů“. Přesto se církev musela podřídit státu. Kněží byli nuceni skládat přísahu věrnosti vládě a jejich platy měl nadále vyplácet stát. Napoleon tak efektivně ovládl církev a minimalizoval vliv Vatikánu.
Napětí však neustále rostlo, zejména po roce 1804, kdy se Napoleon korunoval císařem. Sám si vložil korunu na hlavu a z přítomého papeže tak učinil pouhého diváka. Tím upevnil svou moc i nad náboženskými autoritami. Francie dobývala nová území, na kterých zaváděla konkordát, uzavírala kláštery a zabavovala církevní majetek. Vatikán byl stále nespokojenější.
Když Napoleon v roce 1808 obsadil Řím, papež ho exkomunikoval. Navíc ho zadrželi a deportovali! To si Napoleon nenechal líbit. Dal papeže zatknout a později odvézt do Francie jako svého vězně. Tam zůstala hlava církve až do roku 1814. Boj a napětí přetrvávaly ještě dlouhá desetiletí po Napoleonově pádu. Důsledky drastického experimentu s transformací vztahů mezi církví a vládou, doznívaly ve Francii až do odluky církve od státu v roce 1905. A v jisté míře jsou pociťovány dodnes.
