Město pod Londýnem: Stanice a tunely metra sloužící jako protiletadlový kryt

Myšlenka využít metro jako úkryt před útokem z nebe nebyla nová. Již za první světové války při náletech německých letounů a vzducholodí hledaly davy Londýňanů útočiště v podzemních stanicích a tunelech tehdy soukromých přepravních společností.

Zapovězené metro

V průběhu meziválečného období se dopravní síť pod městem ještě rozrostla, zároveň ale britská vláda podobnému využití drážní infrastruktury nepřála. Panovaly obavy, že se bezpečnostním orgánům nepodaří udržet v hlubokých podzemních tunelech pořádek, někteří odborníci také varovali, že jakmile si lidé na metro zvyknou, mohou se u nich projevit obtíže s návratem k normálnímu životu. Podzemní dráha nedisponovala ani dostatečným hygienickým vybavením a kupříkladu ventilace nebyla koncipována pro delší pobyt velkého množství lidí. Proto již ve 30. letech začaly v Londýně růst státem budované protiletecké kryty a společnost London Transport provozující podzemní dráhu dostala zákaz ukrývat obyvatele města během náletů.

Stěhování pod zem

Jakékoliv zákazy i opatření se ale v krizové chvíli ukázaly jako málo platné. Se začátkem náletů zamířily tisíce Britů spontánně do metra a zaměstnanci přepravní společnosti jim v tom neuměly zamezit. Především na noc se stanice podzemní dráhy stávaly samostatnými malými městečky.

Londýnská radní Barbara Castle na to vzpomínala: „Každou noc, těsně předtím, než zazněly sirény, zamířily tisíce lidí spořádaně do nejbližší stanice metra. S sebou si vzaly ložní prádlo, láhve s horkým čajem, občerstvení, rádia, balíčky karet a hromady časopisů. Brzy si každý zabral své pravidelné místo a vznikla podivná místní společenství.“

Úřady, velení, továrny...

Vláda rychle pochopila, že využívání podzemní dráhy jako protileteckého úkrytu nedokáže zabránit, a snahy rozmluvit lidem, aby se ukrývali ve stanicích, rychle ustaly. Namísto toho se veřejnosti otevřely nevyužívané či slepé tunely a v metru se objevili policisté a vojáci dohlížející na pořádek.

Do září 1940 využíval Londýn jako protiletadlové úkryty téměř 80 stanic a rozsáhlé kolejové prostory, ve kterých mohlo najednou nalézt útočiště na 177 000 lidí. Jen v nedokončeném rozšíření pod East Endem se jich někdy tísnilo skoro 10 000. Prostory pod Londýnem začala záhy využívat také vláda a armáda. V tunelech vyrostly kanceláře i malá kasárna, přesunula se tam také část výroby. Stanice Earl's Court a Gants Hill se přeměnily na improvizované továrny na letecké součástky. Do zastávky Aldwych zase Britové přemístili část expozic muzeí, kterým hrozilo poničení bombardováním.

Stanice metra nebyly uzpůsobené na dlouhodobý pobyt velkého množství lidí, což se záhy po zahájení německých náletů projevilo. Pamětnice Evelyn Rose vzpomínala: „Zápach byl nesnesitelný. Vzduch byl tak hrozný, že nechápu, jak je možné, že se tam nikdo neudusil. Tisíce těl a žádný čerstvý vzduch. Navíc lidé do stanic metra přicházeli dlouho před setměním, aby si zajistili co nejlepší místa. Neustále vznikaly hádky.“

Žádná idyla

Kromě toho rozsáhlé části metra dosud plnily svůj původní účel. Další z pamětníků o tom napsal: „Ve stanici Lancaster Gate jsem vystoupil na nástupiště, které na první pohled vypadalo jako pohřebiště po nějaké strašné katastrofě. Vedle sebe spali na zemi lidé všech věkových kategorií, obou pohlaví, napůl vysvlečení. Nechali jen úzkou cestu přes nástupiště. Horko bylo příšerné a zápach děsivý. Protože však šlo o každodenní jev, člověk si zvykl.“

Zároveň se stalo přesně to, čeho se vláda obávala – pobyt v podzemí se stal běžnou součástí života některých Londýňanů. Ti přicházeli do metra již v dopoledních hodinách, aby si zajistili co nejlepší místa. Nakonec došlo i na otevřené kšeftování s parcelami v podzemních stanicích.

Stát se tomu snažil předejít vydáváním zvláštních rezervačních potvrzení, ale tím jen černému trhu dodal další komoditu. Ti, na které místo nezbylo, nebo nedisponovali dostatečnými finančními prostředky, museli volný prostor shánět, jak jen mohli. Tehdy čtrnáctiletý Ben Korps později vzpomínal: „Byli jsme podzemní lidé. Když bylo ve stanici plno, donutili nás vojáci nastoupit do vlaku a jet dál po trati. Nejbližší zastávka Liverpool Street byla hodně populární, takže jsme museli jet dál, dokud jsme nenašli místo.“

Tragédie v podzemí

Stanice metra navíc nebyly tak bezpečné, jak lidé věřili. Například 17. září 1940 výbuch bomby způsobil zhroucení části stropu, přičemž o život přišlo 20 osob. O tři týdny později pak exploze způsobila kolaps betonu nad eskalátory a zabila tři desítky ukrývajících se Londýňanů. K největší tragédii ale došlo 14. října ve stanici Balham.

Výbuch bomby v ulici nad ní způsobil propad části stropu a do vzniklého kráteru následně spadl dvoupatrový autobus. Exploze také poškodila část vodovodu a do stanice se začala hrnout voda. Neštěstí si nakonec vyžádalo 68 životů a desítky zraněných.

Tragédie z Bethnal Green

Ne vždy ale tragédii způsobily nepřátelské nálety. Například v březnu 1943 zamířilo asi 1 500 místních do stanice Bethnal Green ukrýt se před očekávaným náletem. Z nepochopitelných důvodů však byly do stanice otevřeny pouze jedny dveře, kterými se nervózní dav dral vpřed. Když z nedalekého parku zazněly výstřely protiletadlových baterií, vypukla panika. V nastalém chaosu začali lidé padat z eskalátoru a následně došlo k ušlapání a zadušení mnoha obětí. Konečný účet tragédie z Bethnal Green činil 173 mrtvých, naprostou většinu z nich tvořily ženy a děti.

Přesto se část stanic využívala jako úkryt po celou dobu války. Postupně se dokonce zvyšoval jejich komfort, v roce 1941 v některých vyrostly improvizované umývárny a toalety, postupem času přibyla i lůžka a další vybavení – knihovna ve Westminsteru například do krytů věnovala 2 000 knih. Osvědčilo se však také vojenské využití, v části krytu pod stanicí Goodge Street například od konce roku 1942 sídlil štáb spojeneckých ozbrojených sil a posléze sloužil coby jedno ze spojovacích středisek americké armády. Část těchto prostor pak Britové využívali i po skončení druhé světové války jako nouzový kryt pro případ konfliktu se Sovětským svazem. Poslední stanici královští vojáci opustili teprve v roce 1972.