Ferdinand Foch v Praze: Francouzského maršála čekalo velkolepé uvítání i studentský odpor
Praha přivítala v květnu 1923 návštěvu z nejvzácnějších – do metropole zamířil francouzský maršál Ferdinand Foch. Jeho cesta představovala nejen důležité symbolické gesto, ale republikoví představitelé ji vnímali také jako možnost zlepšit vztahy s klíčovým spojencem.
Cesta někdejšího vrchního velitele dohodových sil Ferdinanda Foche takzvanými zeměmi sanitárního kordonu, oddělujícími západní Evropu od sovětského Ruska – z Varšavy přes Prahu a Bratislavu až po Budapešť – přišla zdánlivě jako na zavolanou. Svou polévku si na ní chtělo přihřát hned několik významných politických hráčů. Zatímco ministr zahraničí Edvard Beneš hledal příležitost pro zlepšení vztahů s Paříží, představitelé pražské Moderní galerie v ní viděli šanci na velkorysý nákup francouzského umění. Katolické kruhy v zemi zase vítaly návštěvu silně věřícího vojevůdce, skrze kterého chtěly zvýšit vlastní prestiž a oblibu v zemi.
Druhý Napoleon?
Na maršála mělo čekat vpravdě státnické uvítání. Již mnoho dní před očekávaným příjezdem informovaly noviny o Fochově významu a s poněkud nedůstojnou servilitou jej přirovnávaly k Napoleonovi a zdůrazňovaly jeho zásluhy na vzniku Československa. Na hranicích s Polskem na něj čekal luxusní salonní vlak, který ho dopravil do hlavního města. Doprovod mu dělali čelní představitelé armády včetně generálů Aloise Podhajského, Jana Syrového a velitele francouzské vojenské mise Eugèna Mittelhausera.
Po příjezdu do Prahy Foche přivítaly nastoupené vojenské oddíly a cestu z nádraží na Hrad lemovaly jásající davy složené převážně z příslušníků tělocvičných jednot Sokol a Orel. Školáci dostali po dobu maršálovy návštěvy prázdniny a měli se účastnit jeho slavnostního přivítání. Aplaus střídal aplaus, projev střídal projev. Pražský starosta Karel Baxa například při příležitosti Fochovy návštěvy radnice ve své řeči zdůraznil: „Vaše vítězství, pane maršále, vítězství vašeho génia, zachránilo také naši vlast československou… Za války naše myšlenky a naše naděje odlétaly denně k Francii, na jejíž frontě útoky byly nejhroznější. Za těchto nevýslovných strastí vaše veliká vítězství, pane maršále, přinesla nám jistotu, že naše vlast jest osvobozena.“
Poté oznámil přejmenování Jungmannovy ulice na pražských Vinohradech na Fochovu třídu (dnešní Vinohradská). Vojevůdce se poté účastnil dalších recepcí a přehlídek, při nichž mimo jiné dekoroval některé legionářské velitele.
Především konzervativní a náboženské kruhy však v uvítání maršála zašly ještě dál. Rudolf Medek a Viktor Dyk skládali na jeho počest oslavné verše. Katolíci mu zase plánovali udělat zvláštní prohlídku českých kostelů a zasvětit jej do „tajemství svatojánské cesty“. Že podobné iniciativy nebyly příliš příjemné ani Fochovi samotnému, dokládá, že na několika místech své cesty požádal, zda by jej hostitelé již mohli nechat o samotě.
Fochiáda čili pendrekiáda
Celou akci však doprovázela i větší ostuda. Levicové názory nalezly silnou odezvu v části pražského univerzitního studentstva. V hlavní organizaci posluchačů čs. vysokých škol – Ústředním svazu československého studentstva – došlo k rozkolu a sporu o to, zda se oficiálního přivítání maršála zúčastnit. Vedení svazu ovládané převážně sociálně demokraticky smýšlejícími osobami se rozhodlo akci bojkotovat, což vedlo k ostré reakci katolicky orientovaných studentů. V klíčovém okamžiku pak velká část vysokoškoláků nejenže při oficiálním přivítání chyběla, ale uspořádala také protestní akce. Na schůzi na Žofíně se potom Fochovi příznivci a odpůrci střetli a musely zasáhnout bezpečnostní složky, které dav rozehnaly. K další potyčce pak došlo ještě na Národní třídě.
Kauza měla další dohru v podobě novinových diskusí a polemik o roli čs. studentstva. Pravicové kruhy neváhaly přístup vysokoškoláků označit za zradu poškozující zájmy republiky. Lidové noviny psaly, že studentstvo „nedovedlo v historickém okamžiku pochopiti význam Fochovy návštěvy a zpronevěřilo se tradicím československého studentstva, stojícího vždy s národním zápalem v předních řadách bojovníků za politickou a kulturní svobodu národa“. Oproti tomu levicové kruhy iniciativu studentů vítaly, zdůrazňovaly jejich právo protestovat a celou kauzu překřtily kvůli údajně neadekvátní reakci policie na „pendrekiádu“.
Dozvuky celé „fochiády“, jak se později celé akci začalo říkat, se pak táhly ještě dlouhé měsíce. Celou událost nakonec trefně komentovaly realistické noviny Čas blízké prezidentu Masarykovi: „U nás, aby se cizinci pomalu báli ukázat: budou obtěžováni stejně dotěrnými oslavami jako obhroublostmi.“
