Jak žít bez cukru? Vědci zjistili, který způsob slazení je nejzdravější
Cukr se dnes vyskytuje takřka ve všem – nejen ve sladkostech, ale také v nápojích či pečivu – a náš mozek je na něm doslova závislý. Proč nám „bílý jed“ tak chutná a proč se ho nedokážeme vzdát, i když víme, jak nám škodí?
Ve středu 2. února 1953 stály ve Velké Británii před cukrárnami zástupy natěšených dětí i dospělých. Po více než deseti letech skončil přídělový systém na sladkosti a čokoládu. Britská vláda jej vyhlásila během války, konkrétně 26. července 1942. Pokus zrušit ho už 24. dubna 1949 však ztroskotal, protože nedočkaví Britové vzali obchody se sladkostmi útokem a během chvilky zásoby vykoupili. A tak se přídělový systém již 18. srpna zase vrátil.
Deset let půstu
„Zelená“ pro cukr z února 1953 byla ovšem definitivní a jeho spotřeba brzy stoupla na dvojnásobek: Zatímco po dobu platnosti přídělového systému konzumovali Britové v průměru čtyřicet gramů cukru denně, po jeho zrušení šlo postupně až o osmdesát gramů. V zemi skončil přídělový systém i na jiné potraviny, ale u žádné nevzrostla konzumace tak raketově jako u cukru.
V Británii tedy po celých deset let vyrůstaly děti, které si ho nedopřávaly, co hrdlo ráčí. A protože uvedené omezení platilo i pro nastávající matky, „nemlsali“ jejich nenarození potomci dokonce ani během prenatálního vývoje. Po únoru 1953 však malí strávníci dostávali cukr ve zvýšené míře jak v raném dětství, tak už před narozením.
Živoucí experiment
Světová zdravotnická organizace doporučuje dospělým denní spotřebu cukru do padesáti gramů a děti do dvou let by se měly slazení vyhnout úplně. Jedna ze zásad zdravé výživy zní nepokrývat cukrem víc než desetinu denního příjmu energie. Během přídělového systému jej Britové konzumovali v souladu s dnešními doporučeními, nicméně poté jeho spotřeba „bezpečné“ množství výrazně překračovala. Jaký to mělo vliv na zdraví lidí v dospělosti?
Odpověď přinesla studie publikovaná ve vědeckém časopise Science, na níž se podílel tým odborníků pod vedením Tadeji Gracnerové z University of Southern California v Los Angeles. „Tento typ výzkumu je obtížný,“ vysvětluje badatelka. „Těžko hledat situace, kdy byli lidé náhodně vystaveni odlišnému typu stravování od raného dětství a kdy o nich máme k dispozici údaje z dalších padesáti či šedesáti let života. Ukončení přídělového systému na cukr tak posloužilo jako jeden velký experiment.“
Prvních tisíc dní
Gracnerová a její kolegové čerpali jednak z historických průzkumů skladby jídelníčku Britů, prováděných ve 40. a 50. letech minulého století, a také z dat o prodeji cukru v daném období. Získané informace kombinovali s údaji z moderní databáze UK Biobank, která shromažďuje data o genomu, zdravotním stavu i životním stylu. Vědci si pro srovnání vybírali jedince narozené nedlouho před únorem 1953 a krátce po něm. Maximálně tak omezili vliv změn v životním stylu, k nimž během dekády přídělového systému zákonitě došlo.
Výsledky studie jsou ohromující: Děti, které do tisíce dnů po početí přijímaly jen malé množství cukru, čelily v dospělosti o 35 % nižšímu riziku onemocnění cukrovkou druhého typu a o 20 % nižšímu riziku vysokého krevního tlaku. Ke zlepšení zdravotního stavu stačilo, aby matky prožily celé těhotenství s omezenou spotřebou sladkostí. A pokud se děti do přídělového systému narodily, byl jejich zdravotní stav v dospělosti tím lepší, čím déle musely na zrušení sladkých přídělů čekat.
Nejen cukrovka
Nejde přitom o zanedbatelné efekty. Diabetici jsou celkově nemocnější a v průměru se nedožívají tak vysokého věku jako lidé, kteří cukrovkou netrpí. Ze statistik vyplývá, že pokud si člověk nezdravým životním stylem uspíší nástup diabetu druhého typu o deset let, zkrátí si život v průměru o čtyři roky. Už z toho je zřejmé, že rozumná spotřeba cukru může zásadně přispět ke zlepšení zdravotního stavu populace. Výzkum Gracnerové a jejích kolegů jen podtrhuje význam střídmé spotřeby cukru u dětí a nastávajících matek.
Nadměrná konzumace sladkostí ovšem nemá negativní vliv jen z hlediska obezity, vysokého krevního tlaku, zmiňované cukrovky či kardiovaskulárních onemocnění. Z rozsáhlé analýzy čínských lékařů vyplývá, že cukr stojí také v pozadí zvýšeného rizika nádorových onemocnění, včetně rakoviny prsu, prostaty a slinivky. Jeho nestřídmý příjem přitom zvyšuje i pravděpodobnost propuknutí astmatu či depresí.
Zásah do svobody?
Ze zmíněných analýz vyplynulo ještě přísnější doporučení, než dává Světová zdravotnická organizace. Pokud si nechceme zahrávat se zvýšenou hrozbou nádorů, neměli bychom denně konzumovat víc než pětadvacet gramů cukru, což odpovídá zhruba šesti čajovým lžičkám. V České republice je dnes přitom průměrná spotřeba čistého cukru na osobu čtyřikrát vyšší.
Ještě striktněji se čínští lékaři stavějí ke konzumaci slazených nápojů, u nichž považují za bezpečné množství nanejvýš čtvrt litru týdně. Jenže současné stravovací návyky obyvatelstva uvedeným doporučením neodpovídají a náprava nebude jednoduchá. Snížení spotřeby cukru, zejména u dětí a dospívajících, si podle autorů studie vyžádá kombinaci rozsáhlé osvěty a politických opatření. Patří k nim i zvláštní daň na slazené nápoje a zkušenosti z Británie dokazují, že po jejím zavedení spotřeba cukru klesá. Daň však naráží na odpor veřejnosti, která ji vnímá jako zásah do práv a svobod jednotlivce.
Důsledek evoluce
Omezení spotřeby sladkostí opravdu není jednoduché. Cukry bohaté na energii hrály pro naše předky životně důležitou roli. Každá trocha v medu či ovoci jim přišla vhod a nemohli si dovolit propást příležitost, kdy se jim sladké přírodní produkty nabízely: Přísun energie jim mohl zachránit život a ten, kdo vrozenou touhu po sladkém neměl, nemusel v konkurenci ostatních obstát. Evoluce nás proto vybavila velkou slabostí pro sladkou chuť, přičemž nejvíc po ní prahneme v útlém věku, protože děti našich předků potřebovaly energii z cukru ke zdárnému růstu. V dospělosti už zanícení pro sladké poněkud opadá, ale přesto zůstává silné.
V odezvě na konzumaci cukru se v části mozku zvané striatum uvolňují molekuly dopaminu. Zmíněný hormon vyvolává velmi příjemné pocity, jaké prožíváme i při utišení hladu či žízně nebo při sexu, a jeho hladiny stoupají rovněž v mozku alkoholiků po konzumaci lihovin či narkomanů po užití drogy. Ne náhodou se mu přezdívá „hormon štěstí“.
Cukr jako droga
Člověk si na uměle nabuzené „dopaminové štěstí“ snadno zvykne a brzy mu začne chybět. Musí si ho dopřávat stále častěji a potřebuje k tomu silnější a silnější stimulaci, protože mozek vůči podnětům časem otupí. Cukr působí velmi podobně a nad milovníky sladkostí se vznáší hrozba závislosti srovnatelné s tou drogovou.
Můžeme tedy cukr alespoň nahradit něčím „bezpečnějším“? Pro živé tvory včetně člověka má typickou sladkou chuť, a to díky schopnosti podráždit specifické receptory na chuťových buňkách jazyka. Nicméně představa, že prahnutí po sladkém utišíme umělými sladidly, je zcela lichá. V dráždění chuťových buněk jazyka jsou sice podstatně účinnější než cukr, ale ani ty nejsladší náhražky neošidí mozková centra, která řídí příjem potravy: Umělá sladidla totiž neuvolní z nervových buněk ve striatu dopamin, který je pro ukojení touhy po sladkém nezbytný.
Chybí nám adaptace
Jak jsme již zmínili, naše slabost pro cukr souvisí s vývojem v dávných dobách. Proč se tedy evoluce neuplatní také dnes, kdy nám „bílý jed“ zjevně škodí už od útlého dětství? Proč lidská slabost pro sladké pomalu, ale jistě nevymizí? Vysvětlení se nabízí hned několik.
Jednak se v naší dědičné informaci nemusejí nacházet varianty genů, jež by nám odolnost ke sladkému pokušení zajistily – stejně jako postrádáme geny, které by náš organismus obrnily vůči dopadům automobilových havárií ve vysokých rychlostech. Možná však vlohy pro odolnost k důsledkům nezřízené konzumace vysoce kalorických potravin máme, jenže evoluce nevyvíjí dostatečný tlak na jejich prosazení. Vliv špatných stravovacích návyků se totiž obvykle projeví až ve vyšším věku, kdy už většina lidí děti neplodí. Ve hře je pak i třetí možnost, a sice že se u nás odolnost k následkům nestřídmé spotřeby cukru vyvíjí, ale zatím jsme si jí nevšímali…
Výkonnější vysavače
Britští genetici zjistili, že pod vlivem diety s vysokým obsahem cukru se člověku po celé generace měnil gen CLTCL1. Podle jeho instrukcí si organismus vyrábí protein CHC22, který promlouvá do transportu krevního cukru glukózy v tukové a svalové tkáni. Když se najíme a do krve se nám dostane velké množství cukru, zajistí hormon inzulin jeho „úklid“ do nitra svalových a tukových buněk. Jako „vysavače“ glukózy slouží proteiny, jež buňky vystrčí ven. Protein CHC22 pak zařídí, aby se „vysavače“ zase stáhly dovnitř a nechaly určité množství cukru krví kolovat. Kdyby totiž jeho úklid přehnaly, rychle bychom z nedostatku „paliva“ pro základní životní aktivity zkolabovali.
Gen CLTCL1 se vyskytuje v několika variantách a ta evolučně nejnovější drží „vysavače“ glukózy v nitru buněk méně pevně. Zůstávají tak venku déle a odebírají z krve víc glukózy. U lidí konzumujících vysoce kalorickou stravu to jistě představuje výhodu, protože tak mohou srazit hladiny krevního cukru na odpovídající hodnoty. Zmíněná „proticukrová“ varianta genu CLTCL1 se začala populací šířit s nástupem zemědělství, když lidé přijímali kaloricky vydatnější potravu, než se nabízela lovcům a sběračům. A v poslední době, po přechodu na stravu vysoce bohatou na cukry, představuje zřejmě ještě větší výhodu než v dobách prvních zemědělců.
Šidítko pro jazyk
Cukry se na jazyku vážou na speciální bílkoviny neboli chuťové receptory. Nervy pak vzniklý vzruch vedou přes míchu do mozku, který jej vyhodnotí jako sladkou chuť. Některé látky sice neobsahují tolik energie jako cukry, a v řadě případů jsou pro člověka dokonce nestravitelné, vážou se však na stejné receptory. Proto nám rovněž chutnají sladce – a mohou sloužit coby dietní sladidla, protože s cukrem nesdílejí jeho „kalorickou nálož“.
Do umělých sladidel vědci vkládali velké naděje pro boj s obezitou, očekávání se však nenaplnila. Zmíněné látky totiž mimo jiné ošálí pouze jazyk, zatímco neurony v mozkových centrech hypotalamu poznají, že sladidlo žádnou energii do těla nepřináší. Mozek proto negeneruje dopamin, jehož účinky tvoří součást pocitu sytosti. Také buňky střevní sliznice dokážou sladidla rozlišit a ani ony neposílají do mozku prostřednictvím nervů signál o přísunu energie.
V důsledku jsou tedy takto ochucené pokrmy a nápoje „hladové“. Energeticky prázdná sladidla mohou navíc ovlivnit skladbu střevní mikroflóry, protože bakterie zvyklé na cukry se náhražkou nenasytí. Existuje rovněž podezření, že některé z popsaných látek posilují sklony k závažným onemocněním, například určitým typům rakoviny.
