Tělesná mapa emocí: Emoce vnímáme stejně už tisíce let
Strach v břiše a smutek na hrudi? Nedávná studie potvrzuje, že různé pocity souvisejí s vjemy v konkrétních částech těla. A zároveň dokazuje, že je „tělesná mapa emocí“ univerzální a převážně neměnná už přinejmenším tři tisíce let.
Většina z nás si pocity jako vztek, strach, smutek či radost spojuje s velmi podobnými částmi těla. Uvedené souvislosti přitom potvrzují i moderní experimenty. Jak ovšem emoce prožívali lidé před tisíci let? Fascinující výsledky přinesl nedávný rozbor textů z dob Novoasyrské říše, která existovala mezi 10. a 7. stoletím př. n. l. v oblasti Mezopotámie.
Atlas těla a duše
Vědecký tým využil pokročilé metody z oblasti zpracování přirozeného jazyka k analýze tisíců zdrojů v akkadštině, jež se používala právě ve starověké Mezopotámii. Texty z období rozmachu Novoasyrské říše obsahují četné odkazy na emoce i jejich fyzické prožívání, což badatelům umožnilo „mapovat“ tehdejší pocity a jejich projevy v jednotlivých částech těla.
Postup spočíval v identifikaci výrazů vztahujících se k emocím, jako je radost, hněv či strach, a slov odkazujících na části těla – například srdce, břicho, játra. Následně vědci analyzovali jejich vzájemné vztahy v textech. Použili přitom statistické nástroje k odhalení pravidelností, a vytvořili tak „tělesné mapy emocí“, které ukazují, do jaké oblasti fyzické schránky se pocity promítaly lidem žijícím téměř před třemi milénii.
Štěstí v játrech
Analýza odhalila konzistentní vzorce pro osmnáct různých emocí. „Zaznamenali jsme určité části těla, které si lidé spojují s podobnými pocity i v moderní době,“ popisuje hlavní autor studie Juha Lahnakoski z výzkumného centra v německém Jülichu. „Například srdce zmiňovali Novoasyřané v souvislosti s radostí, láskou či hrdostí – stejně jako my dnes říkáme, že se nám rozbušilo, když pociťujeme radost či pýchu.“ Naopak smutek nebo trápení dávali starověcí lidé do spojitosti s žaludkem.
Nicméně třeba hněv podle nich vycházel z nohou a některé pozitivní emoce jako štěstí spojovali s játry. „Uvedená asociace se v našem současném jazyce do značné míry ztratila, pro historiky však nemusí být až tak překvapivá,“ uvádí Lahnakoski a dodává: „Některé starověké kultury totiž považovaly játra za sídlo duše, možná kvůli jejich vzhledu a nápadné velikosti.“
