Peníze až na prvním místě: Zvyšování daní vyvolalo v minulosti nejednu rebelii a válku
Daně nemá nikdo rád. Zvlášť pokud má pocit, že ho ožebračují, zatímco jiní bohatnou. Ne náhodou se staly bezpočtukrát roznětkou povstání, rebelií anebo rovnou válek.
Že byli Germáni neschopní a věčně rozhádaní barbaři? Jistě, ale platilo to jen do jisté míry. Římané při negativním hodnocení svých čerstvě porobených sousedů silně podcenili fakt, jak moc jim lezou krkem. A nově jmenovaný správce germánské provincie Publius Quinctilius Varus skutečně nepatřil k talentovaným diplomatům. Svou neobratnou politikou dokázal jediné: v rekordně krátkém čase stmelit znesvářené kmenové náčelníky proti sobě. Vydatně si přitom vypomohl daněmi, které na rebelující Germány uvalil, aby jim ubral chuť do výbojů.
Jenže jeho výběrčí vymáhali poplatky tak divoce, že spustili efekt přesně opačný. Ač v evidentním oslabení, Varus znovu zatlačil na Germány dalšími nucenými poplatky. A to byl přesně ten moment, na který Cheruskové, vedení Arminiem, už dlouho čekali. Bitva, která se 9. roku našeho letopočtu odehrála v Teutoburském lese, pak nadlouho zmrazila imperiální výboje Říma.
Všude samý lapka
Život prostého zemědělce v provinciích Hispánie nebo Galie nebyl žádný med. Nad nemoci dobytka či neúrodu se stavěl problém z největších: nekonečné množství daní. Nešlo jen o peníze, které provincie ve 3. století odvádí Římu. Každý rolník totiž pracoval na latifundiích, patřících římským patricijům. A ti si od nich žádali dalších daňových odvodů, do vlastní kapsy, vymáhaných s pomocí vlastních výběrčích. Mnoha lidem tak nezbylo nic k přežití. A proto se rozhodli hodit vidle do kompostu a utéct do hor a lesů, kde se přidali k rotám tzv. bagaudae – vzbouřenců a loupežníků.
Pro Řím by pár rebelujících divochů jistě nepředstavoval problém, jenže kolem roku 250 ve zmíněných dvou provinciích už prakticky nezbývalo jiných obyvatel. Do lesů a ke zbojníkům se kvůli daním přidali skoro všichni.
Velké vojenské tažení v roce 286 rozprášilo povstalce, vedené tehdy Aelianem a Amandem. Ale ekonomickou situaci obyvatel to k lepšímu nikterak nezměnilo. Obě provincie tak zůstaly až do konce trvání Západořímské říše velmi vratkým územím, které už dávno nemělo důvod impérium podporovat. Bagaudae nemohli být nikdy úplně poraženi, protože kvůli nesmyslně vysokým daním k nim patřili všichni.
Drahé výkupné
Bitvu u Poitiers v roce 1356 projeli Francouzi na plné čáře. V britském zajetí se ocitla řada aristokratů, včetně francouzského krále Jana II. Na svobodu se mohli dostat jen za tučné výkupné, jenže pokladnice šlechty i královského dvora zely po prvních dvaceti letech stoleté války prázdnotou. Řešení skýtaly mimořádné daně, uvalené na obyvatelstvo. Jenže lidé už daněmi dotovali vedení bezvýsledné a nekonečné války. Navíc se neustále potýkali s plundrováním a loupením procházejících vojsk. Opravdu už nebylo moc z čeho brát. V roce 1358 tak pařížský starosta a kupec Étienne Marcel z Paříže platit daně odmítl a sedláci z venkova jeho příklad vyslyšeli.
Výsledkem bylo masivní selské povstání, jež v počtu účastníků výrazně přečíslilo stavy britské i francouzské armády. Venkovští prosťáčci, jak jsou prve posměšně vzbouření sedláci nazýváni, překvapili všechny svou brutalitou. Útočili na hrady a zámky kořistnické šlechty a zanechávali za sebou jen mrtvoly svých pánů. Vyvstal samozřejmě problém. Povstání zvané Jacquerie se sice úspěšně rozšířilo od Pikardie přes Champagne po Normandii, ale kromě bezbřehé destrukce nemělo žádný společný prvek, vůdce ani program. I proto bylo nakonec v bitvě u Meaux 20 tisíc těchto rebelů poraženo. A Francii čekala další desetiletí hladu, protože pole teď neměl kdo obdělávat…
Výběrčí daní
Bitvu u Moháče roku 1526 Turkové více než přesvědčivě vyhráli. A proto většině z nich unikalo, proč by se teď, po úspěšném boji, měli znovu zvyšovat daně. Které, jak se ukazovalo, by stejně neměly jít na armádu, ale na nějaké podivné reformy, které si usmyslel sultán Sulejman I. Nádherný. Reformy práva a zákonů zaváděly nové uspořádání, které ukrajovalo z koláče jejich vlastní moci.
Kalender Çelebi byl jedním z mnoha šejků, který se tím cítil být poškozen. A tak podnítil další kmeny – Çiçekli, Akça Koyunlu, Masadlı, Bozoklua, k velkému povstání. Jeho motiv byl spíše náboženský, jejich víceméně finanční. Představa vyšších daní se jim vůbec nelíbila. Rozsáhlou rebelii roku 1527 Osmanská říše málem neustála, byť nakonec povstalce porazila. Přitom podstatou celého sporu bylo jen hluboké neporozumění. Sultán sice navrhoval nové pojetí práva, ale v přímém souladu s dosud platnými náboženskými zvyklostmi. Nic proti starým pořádkům. A vyšší daně? To napadlo spíš výběrčí daní, kteří schválně nadhodnotili cenu spravované půdy, aby z jejich vlastníků mohli vymáčknout více zlata.
Cena za loď
„Co si to vlastně ten král dovoluje?“ ptali se dost neuctivě obyvatelé anglického pobřeží v roce 1634. Karel I. Stuart totiž vyplodil další „geniální“ myšlenku, jak naplnit děravou státní kasu: navrhl zdanění lodí. Ano, smysl to dává u majitelů velkých lodí, kteří bohatnou na zámořském obchodu. Jenže král daň rozšířil na všechny lodě, včetně rybářských veslic a člunů. Což bylo pro tisíce lidí likvidační. A aby toho nebylo málo, vztáhl ji i na lodě do vzdálenosti 25 kilometrů od moře. Spadaly do toho bárky na jezerech a přívozy. A co Královské námořnictvo, které vlastní stovky lodí? To samozřejmě platit nebude.
To přivedlo celou zemi na pokraj povstání. Karel I. sice příští rok lodní daň zrušil, ale jeho reputaci už to nezlepšilo. Buď považovali za neschopného jeho, nebo jeho našeptávače. Obojí bylo špatně. Pár pokusů, jak zbavit „nepříčetného“ krále moci proběhlo. Neúspěšně. Lidé ale měli monarchie a neschopných aristokratů plné zuby. Věřili, že by zemi zvládl mnohem lépe spravovat parlament. Nebo kdokoliv. I když to v roce 1634 neskončilo povstáním, zbraněmi se už harašilo nad rámec běžného reptání. A událost s daněmi za plavidla se tak stala předehrou prvního dějství Anglické občanské války.
Předražený čaj?
Postavení kolonií vůči „mateřské“ zemi nebylo nikdy rovnoprávné. Jenže v případě americké kolonie a Velké Británie se dalo bez obalu hovořit o vykořisťování. Na zdroje a suroviny bohatá Amerika zásobovala impérium vším, co mohla nabídnout. A na oplátku se dočkala jen předepsaného dovozu s nutným odběrem – a navíc pořádně zdaněného. Američani by si na čaji také rádi pochutnali, původně ho odebírali kolem 143 tisíc tun ročně. Když jim ale Londýn neúnosně zvýšil cla, poklesla poptávka na desítky kilogramů.
Vydělávali na tom hlavně pašeráci, kteří se zdanění dokázali vyhnout. Čaj, který přivezly lodě do bostonského přístavu roku 1773, tak většina smluvených amerických obchodníků odmítla odebrat. Ať si ho odvezou zpátky do Anglie! Sám pro-britský guvernér to ale viděl jinak. A tak došlo ke strkanici, které se dnes říká Bostonské pití čaje. Tenhle dýchánek spočíval v tom, že pár Američanů převlečených za Indiány naházelo všech 324 beden s čajem do moře. Bylo to víc než jen demonstrativní vystoupení, šlo tu o hájení občanských a ústavních práv. Obyvatelé americké kolonie se tu dožadovali stejných práv a povinností, jako Angličané. A pokud nejsou bráni jako Angličané, tak se z nich klidně mohou stát třeba svobodní a nezávislí Američané, ne?
Rebelové bez příčiny?
Bílý lotos je čistý a neposkvrněný, a tak si jej vyznavači čínské náboženské sekty (křížící učení buhdismu a manichejismu) vybrali za svůj symbol. Jejich ideje přežívaly v myšlenkách lidí až do 18. století. Tehdy se tato víra stala pevným pojivem mezi chudými sedláky, nespokojenou inteligencí a mnichy z klášterů. Nepřítel byl jasný: mandžuská vojska a jejich pánové, vládci z dynastie Čching. A důvod? Nenadálé zvýšení daní, které roku 1794 tvrdě dopadalo zvláště na neúrodné hornaté regiony provincií S’-čchuan, Šen-si a Chu-pej, kde také povstání nalezlo živnou půdu.
Mandžuská „neporazitelná“ vojska by si s venkovskými povstalci rychle poradila. Jenže za strategií boje podceňovaných sedláků a rolníků stála právě ona vzdělaná střední třída. Její příslušníci disponovali zkušenostmi z armády nebo od císařského dvora. Boj tak rázem získal dočista jiný rozměr a přerůstal do všelidového povstání a protivládní revoluce. Násilí zuřilo osm let a padlo mu za oběť přes 100 tisíc lidí. Dynastie Čching sice otěže moci udržela, ale ze zápolení vyšla výrazně oslabená. Její vojska také přišla o mýtus neporazitelnosti, což nahrávalo dalším provinčním vzpourám.
