Pozůstatky katastrof: Divukrásné zbytky po explozích supernov
Výbuchy supernov patří mezi nejpůsobivější události v kosmu. Z hmotné stálice zbude nepozorovatelná neutronová hvězda nebo černá díra a úchvatná plynná obálka, jež se rozpíná

Populární Krabí mlhovina
Mezi nejznámější pozůstatky po výbuchu supernovy patří Krabí mlhovina (M1) v souhvězdí Býka. Explodující stálici sledovali pouhýma očima čínští hvězdáři v roce 1054. Zářila tak jasně, že byla po 23 dnů viditelná i na denní obloze a na nočním nebi svítila téměř dva roky. Krabí mlhovinu od nás dělí 6 500 světelných roků, její současný pozorovatelný průměr dosahuje 11 světelných let a rozpíná se rychlostí 1 500 km/s. Její detailní snímky pořídil Hubbleův teleskop. Zhruba uprostřed M1 se nachází pulzar o průměru asi 30 km, rotující rychlostí 30 otáček za sekundu.

Rentgenová Cassiopeia A
Cassiopeia A patří k nejlépe studovaným pozůstatkům supernov a leží 11 tisíc světelných roků od Země. Útvar s rozptýlenými chemickými prvky je s teplotou několika milionů stupňů velmi horký a svítí převážně v oboru rentgenového záření, které detekovala Chandra X-ray Observatory. Snímek ukazuje rozmístění prvků po explozi: Křemíku odpovídá červená barva, síře žlutá, vápníku zelená a železu fialová. Při výbuchu se uvolnilo železo v ekvivalentu 70 tisíc hmotností Země, křemík odpovídající jejímu 20násobku a kyslík představující asi trojnásobek hmotnosti Slunce.

Nejmladší v Galaxii
Deformovaný pozůstatek po výbuchu supernovy s označením W49B zřejmě ve svém středu ukrývá černou díru. Jeho stáří astronomové odhadují na pouhých tisíc let, a může se tak jednat o nejmladší objekt svého typu v Galaxii. Snímek vznikl kombinací rentgenového záření detekovaného družicí Chandra (modrá a zelená barva), rádiových vln zachycených radioteleskopem Very Large Array (růžová) a infračerveného záření zaznamenaného na Palomar Observatory (žlutá). W49B dělí od Země 26 tisíc světelných let a z rozložení vytvořených prvků vyplývá, že u něj došlo k asymetrické explozi.

Prstenec v sousedství
Nové snímky získané dalekohledem ESO/VLT odhalují oblast v Malém Magellanově oblaku: Nápadný prstenec plynu, v systému známém pod katalogovým označením 1E 0102.2-7219, se pomalu rozpíná uprostřed lokality plné rychle se pohybujících filamentů plynu a prachu. Původní hvězda explodovala před dvěma tisíci roky a astronomové identifikovali obtížně zachytitelný hvězdný objekt, osamocenou neutronovou stálici. Supernova po sobě zanechala změť horkého prachu a plynu, jež představuje klíč k distribuci těžších chemických prvků do okolí.

Vykreslená Tychonova supernova
Supernova SN 1572 vybuchla v roce 1572 a zprávu o jejím pozorování podal mimo jiné Tycho Brahe, jehož jméno vzniklá mlhovina nese. Podrobně ji astronomové studovali například v oboru rentgenového záření, kde vzhledem k vysokým teplotám v řádu milionů stupňů září nejvíc. Na snímku lze spatřit strukturu jasných shluků plynu a slabě svítících oblastí. Barevné skvrny představují místa s různou teplotou, tvořená rozličnými prvky: Červená značí plynný křemík, jenž se od nás vzdaluje, modrá naopak páry téhož prvku, které se přibližují.

S první známkou neutrin
Jednu z nejmladších supernov pozorovali astronomové ve Velkém Magellanově oblaku v roce 1987, proto nese označení SN 1987A. Šlo o první supernovu viditelnou pouhýma očima po dlouhé době. Vzhledem k malé vzdálenosti od Země představovala vhodný objekt k detailnímu studiu. Nutno říct, že jejímu světlu trvalo 168 tisíc roků, než k nám dorazilo. Právě u SN 1987A vědci poprvé zaznamenali vyzářená neutrina a loni pomocí soustavy radioteleskopů ALMA určili v pozůstatku po explozi jasnější oblast, kde by se mohla ukrývat neutronová hvězda – zbytek vybuchlé stálice.