Zvíře, které měnilo svět: Od koňské pečínky k nepostradatelnému společníkovi
Ačkoliv je kůň posledním domestikovaným zvířetem, za zhruba 4 000 let se z něj stal nerozlučný partner člověka a kulturní tvor, jehož společnictví mění lidskou historii. Jakou roli hrálo chovatelství a jezdectví ve starověku?
Tento lichokopytník má své místo snad ve všech kosmologických systémech: vozí Slunce na oblohu, mrtvé na onen svět, jeho krev může omlazovat a jeho podobu na sebe berou nejrůznější božstva. Více než sto let už koně nepotřebujeme na práci ani válčení, přesto z naší kultury nezmizeli. Nadále po nich (podobně jako po psech) požadujeme, aby chápali úkoly, které jim dáváme, aby spolupracovali, řešili problémy, rozuměli našemu způsobu komunikace. Po celém světě jsou jich miliony a jejich příznivců je ještě víc.
Jak jsme se potkali?
Kůň divoký (Equus ferus) se vyvinul v Severní Americe. Postupně se přes Beringovu úžinu na konci pleistocénu a počátku holocénu šířil do Asie a odtud do celého Starého světa. Byl součástí jídelníčku pravěkých lovců před více než 500 000 lety. Lovil jej Homo heidelbergensis, stejně jako neandertálci a první Homo sapiens, což dokládají nálezy kostí i uměleckých zobrazení. Člověk se pro tohoto živočicha stal dalším predátorem, na něhož bylo třeba si dávat pozor.
K domestikaci koně došlo o několik tisíciletí později než u ostatních býložravců. Šlo o velmi složitý proces, těžko zachytitelný v archeologických pramenech, který přirozeně doprovázejí bouřlivé vědecké diskuse na poli archeologie i biologie. Poslední publikované výsledky studie DNA datují domestikaci tohoto zvířete do 3. tisíciletí př. n. l., i když je pravděpodobné, že cesta ke koni domácímu (Equus ferus caballus) začala už o tisíciletí dříve. Pro tuto starší domestikační fázi argumentují výzkumy kazašské lokality Botai.
V každém případě se kůň domácí šířil do Evropy a do střední i východní Asie po výrazných klimatických událostech období kolem roku 2200 př. n. l., které proměnily nížiny střední Evropy dosud porostlé lesy ve stepi vhodné pro přesuny skupin lidí s vozy taženými koňmi a dobytkem. Poměrně rychle zvíře proniklo do celého Starého světa. Prakticky ve stejnou dobu jej poznali lidé ve střední Evropě, Skandinávii, ale také Chetité a Mykéňané na řecké pevnině i Mínojci na Krétě. Tehdy kůň doputoval rovněž na Přední východ a do Egypta.
Mezi světem živých a mrtvých
Tento lichokopytník samozřejmě nepřišel sám, nýbrž s lidmi, kteří disponovali dovednostmi a znalostmi nutnými k manipulaci se zvířaty – uměli je chovat, cvičit a ovládat. Byli to mistři svého oboru, kteří velmi snadno postupovali ve společenské hierarchii. Každý tehdejší aristokrat v Egeidě, v Malé Asii, na Předním východě nebo v Egyptě si přál mít koně a vůz, k čemuž obvykle potřeboval cvičitele, chovatele a vozataje. Z 2. tisíciletí př. n. l. již existují chovatelské příručky. Například kniha cvičitele a trenéra koní Kikkuliho z království Mitanni přeložená Bedřichem Hrozným z chetitštiny.
Společně s koněm se na Předním východě a v Egeidě uplatňoval rychlý dvoukolový vůz s loukoťovými koly, který byl bezkonkurečně nejrychlejším dopravním prostředkem na souši. Svému majiteli dodával výrazné výhody v boji, v dopravě a zvyšoval jeho prestiž. Umění ovládat koně nebo koňský zápřah se stalo elitní záležitostí. Díky lidské představivosti a možná i záměru propojit koně s božským světem záhy zapadl do mytologie coby tažné zvíře pro nebeská tělesa. V mnoha kulturách byl zodpovědný za cestu na onen svět.
Těchto významů kůň prokazatelně nabýval v první řecky mluvící civilizaci mykénských paláců, u níž se často setkáváme s vyobrazeními sulek (dvoukolých vozíků) s bojovníky na palubě, které táhnou koně, účastnící se boje, lovu, ale také pohřebních rituálů. Nejčastěji se patrně nacházejí na typických mykénských nádobách zvaných krátéry. Ty se používaly jako pohřební urny a kůň zde symbolicky spojoval svět živých a mrtvých.
Věrný partner jezdce
Tým archeologů Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně, jež vede autorka článku Věra Klontza-Jaklová, realizuje výzkum na Krétě, který se mimo jiné zabývá historií místního plemene koně a hledal, kdy se na největší řecký ostrov dostal. Vzhledem k poměrně náročné logistice převozu koní přes moře na velké vzdálenosti (Kréta je sice rozlehlá, ale poměrně izolovaná) badatelé předpokládali, že tam doputoval až v druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. Nálezy kostí i uměleckých zobrazení koní nicméně jasně ukázaly, že tato zvířata byla na ostrově přítomna kolem roku 2000 př. n. l. a za několik málo generací se stala součástí elitní kultury, stejně jako v Egyptě, Mezopotámii, Chetitské říši a v mykénských palácích řecké pevniny.
Největší nárůst počtu koňských kostí a zpodobnění zaznamenáváme kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Jejich vyobrazení se vyskytovala v nejrůznějších kontextech a materiálech, často jako motiv pečetí, na sarkofázích, ale také na freskách v palácích. Kostí se v archeologických kontextech nedochovalo mnoho. Kůň v té době už nebyl běžnou součástí jídelníčku a jeho pohřby rozhodně nebyly běžné. Větší kusy koster měly obvykle námi neidentifikovatelný rituální kontext. Celá kostra byla nalezena v paláci v Knossu a lebka na pohřebišti v Archanes.
Na konci doby bronzové kolem roku 1200 př. n. l., kdy sílila krize zakončená kolapsem a rozpadaly se společenské a ekonomické struktury palácových civilizací, se začalo mnohem více jezdit na koni. Individuální bojovníci, kteří ztratili své pány a místo v organizované armádě, se vydali do světa hledat štěstí jinde. Vůz v té době nebyl vhodný na jízdu po všech tehdejších cestách a mimo ně, navíc byly jeho výroba a opravy patrně mnohem méně dostupné. S počátkem doby železné, tedy těsně před rokem 1000 př. n. l., přibyla zobrazení jezdců na koních a scén výcviku koní. Objevují se rovněž první pohřby koní, někdy společně s lidmi. Tehdy se toto zvíře stalo skutečným individuálním partnerem člověka.
Projev přepychu
V době stabilizace a rozvoje řeckých městských států koně patřili do urbánní kultury i armády, ačkoliv tam až do helénismu sloužili spíše jako luxusní dopravní prostředek než bojová složka. Do společnosti, ekonomiky a lidského vědomí pronikli více než razantně. V samotných Athénách se jednou z politicky a ekonomicky nejvýznamnějších vrstev stali jezdci (hippies). Patřili sem občané, kteří produkovali více než 300 medimnů (to je asi 15 tisíc litrů) obilí ročně. Chov koní tehdy představoval záležitost bohatých jedinců a rodin. Pečovat o statná zvířata bylo jako mít o rodinu navíc, a to si každý nemohl dovolit. Athéňané dováželi nejlepší koně z Thesálie a z Kyrenaiky. V antickém Řecku nikdy nepracovali, lidé je kromě prestiže používali hlavně pro sport.
Nejvíce informací se dochovalo právě o koních účastnících se sportovních klání. Na všech velkých svatyních a ve všech významnějších městech se nacházela závodní dráha hippodrom. Jednalo o běžecký ovál s několika málo stupni tribun okolo. Uprostřed byl podélně rozdělen takzvanou spinou, kolem které se točili koně. V době římské pak existovaly zděné hippodromy, poskytující zábavu až desítkám tisíc diváků. Řecká sportoviště pro koně byla mnohem skromnější a obvykle se z nich zachoval pouze obrys.
Kůň sportovcem
První koňské závody se objevily na olympijských hrách v roce 680 př. n. l., přičemž začalo existovat velké množství soutěžních disciplín. Rovinné závody se obvykle jezdily na mladých koních a byly oddělené pro hřebce a klisny. Účastníci měli sice uzdění velmi podobné tomu dnešnímu, avšak neměli sedlo a jezdili nazí. Ve zvláštním závodě zvaném kalpi soutěžily mladé klisny, na jejichž hřbetech seděli jezdci během první části utkání a zbytek běželi oba (jak klisna, tak jezdec) po svých.
Zdaleka nejpopulárnějšími a nejprestižnějšími se staly závody spřežení. Na sulce stál sportovec oblečený do dlouhého chitonu (starořeckého spodního prádla), přepásaného přes tělo provázky, aby se nezamotal do kol vozíku nebo neohrožoval ostatní jezdce. Každou sulku táhli dva až čtyři koně, přičemž zvládnout v plném trysku tolik koní na poměrně úzkém prostoru antického hippodromu byl equestriální kousek hodný mistra.
Další disciplínou, která z dnešního pohledu může působit trochu bizarně, bylo vystoupení jezdců, jimž se říkalo apobates. Většinou mladí chlapci v plné zbroji prováděli za doprovodu hudby různé akrobatické kousky na běžících koních: naskakovali a seskakovali, někdy s pomocí různých hrazd a tyčí umístěných na kolbišti. Šlo o jedinou jezdeckou soutěž, v níž nemohl nastoupit otrok.
Hovoříme-li o koních v antice, pak rozhodně nesmíme opomenout slavného Athéňana, vojevůdce, spisovatele a znalce koní na slovo vzatého Xenofona (asi 430–354 př. n. l.), který prožil velice rušný a úspěšný vojenský život, ale také politické vzestupy a pády. Zůstalo po něm bohaté literární dílo, v němž popisuje své osudy, vysvětluje své postoje a dává rady. Dost možná jeho nejcitovanější knihou se stala příručka o chovu a výcviku koní Peri Hippikés. V té čtenář najde podrobný návod, jak si vybrat koně, jak jej hodnotit a jak má vypadat vhodné ustájení. Také se dozví, jak koně správně cvičit, jak na něj nasedat a jak jemně pracovat s otěží. Mnoho současných zařízení si dodnes nevzalo k srdci moudrá doporučení antického autora, mezi nimi tu o vydláždění části stáje většími oblázky, aby kůň posiloval chodidla.
Svědectví antických nádob
V rámci projektu zabývajícího se vývojem horsemanshipu neboli vztahu koně a člověka, si výzkumný tým archeologů Masarykovy univerzity položil otázku, jak oblíbené bylo toto zvíře v antické společnosti, a odpověď chtěl za pomoci statistické metody objektivizovat. Badatelé se zaměřili na malovanou keramiku 6.–4. století př. n. l. Jednalo se obvykle o nádoby používané k servírování vína a jídla na sympoziích, tedy pánských společenských večírcích. Předpokládalo se, že na bohatě zdobených artefaktech byly zobrazeny scény, které nějakým způsobem korespondovaly s mužským světem, do něhož patřil i kůň.
Po zdokumentování desítek tisíc malovaných předmětů došlo k vytvoření databáze, zaznamenávající různé aspekty zachovalých vyobrazení: naleziště, místo výroby, druhy zvířat, typ interakce s člověkem a podobně. Nakonec vědci statisticky vyhodnotili nashromážděná data a potvrdili, že se vztah ke koni měnil a tematika uměleckých znázornění se postupem času stále více klonila směrem k jezdci-bojovníkovi a lovci. Zatímco na počátku 6. století př. n. l. představoval nejpopulárnější zobrazované zvíře lev a jelen, v 5. století př. n. l. už šlo bezkonkurenčně o koně.
Osedlán v boji!
V následujícím století nastala v ledasčem převratná doba, kterou iniciovala vláda Filipa II. Makedonského (359 až 336 př. n. l.) a jeho syna Alexandra (336 až 323 př. n. l.). Kůň se tehdy stal součástí vojenské výbavy. Jízdní bojové oddíly se rychle přesunovaly po celých kontinentech a poskytovaly řeckým vojskům výhodu rychlých útoků. Přestože Skytové v této době již úspěšně experimentovali se sedlem, které by jednak umožnilo pohodlnější sed v přepravě na velké vzdálenosti a jednak podpořilo sed válečníka v akci, Řekové stále používali koně bez sedel.
Ve složitých bojových situacích bylo třeba mít koně plně pod kontrolou, což nebylo vždy snadné. Jako příklad v tomto slouží černý hřebec Bukefalos, kterého nedokázal nikdo obsednout, dokud si jej nevyhlédl mladičký Alexandr. Ten si mistrným horsemanshipem získal důvěru obávaného hřebce a stali se nerozlučnými partnery. Vojáci makedonské armády používali velice složitá páková udidla, k nimž se pak vrátili jezdci a cvičitelé vrcholného středověku. Dnes už je v sedlovnách jízdáren nenajdete. Udidla byla velmi těžká a zahrnovala různé bodliny, hřeby, výstupky nebo řetízky či závěsky.
Chytrý jako člověk
V helénistickém období se kůň stal rovnoprávným členem armády a začalo se pro něj používat nové pojmenování. Dosud se označoval původně indoevropským slovem hippos, ale od 4. století př. n. l. se v řečtině prosadil výraz álogo, tedy tvor, který je stejně chytrý jako člověk, ale nemluví. Starověcí horsemani už tehdy dobře věděli, že je kůň, pokud se s ním správně zachází, schopen neskutečných fyzických i duševních výkonů.
Novou kapitolu v životě koní zahájil vzestup Říma, kdy se stali součástí propagandy, ideologie, ale také každodenního hospodářství. Museli tvrdě pracovat na poli, v řemeslných dílnách, lomech, dopravě, armádě, ale také na venkovních sportovištích zvaných cirky, kde jim šlo každý den o život. Tyto role, i když v různých modifikacích, zůstaly majestátním tvorům až do objevení spalovacích motorů a elektrického proudu.
Vztah lidí s koňmi je zásadní součástí našich dějin. Bez těchto zvířat bychom se plahočili a klestili historií mnohem pomaleji, namáhavěji a složitěji. Tisíce let jsme je nešetřili, vzali jsme jim jejich přirozené prostředí, volnost a svobodu. Nabídli jsme jim dřinu, války, časté násilí, a tak jim dlužíme hodně. Koně si proto zaslouží naši chovatelskou i vědeckou pozornost.
