Cesty ve službách Habsburků: Proč byl císařský diplomat vyhnán z Anglie?
Mezi nejvýznamnější cestovatele posledních pěti století patří bezesporu diplomaté. Oproti současnosti ovšem diplomatická mise v období raného novověku kladla značné nároky na peněženku samotného vyslance. Své o tom věděl také Jan Václav hrabě Gallas, kterého navíc politické intriky vyprovodily z jeho postu jako nežádoucí osobu.
Od konce třicetileté války byla diplomacie jako způsob pravidelného styku mezi dvěma panovníky nově uspořádána a tato pravidla pak došla mezinárodního uznání. Tehdy se prosadilo, že řádně ustanovený a akreditovaný diplomat prvního řádu, kterého dnes nazýváme velvyslancem či ambasadorem, je považován za nedotknutelného – cizinci se k němu měli chovat tak, jako by na jeho místě putoval sám panovník, který jej do zahraničí vyslal. Těšil se tedy plné diplomatické imunitě a ochraně ze strany hostitele.
Vnuk vojevůdce
Protože se od diplomata čekalo chování a životní styl hodné panovníka, nemohl se této funkce zhostit jen tak někdo. Velvyslanci u nejvýznamnějších panovníků tehdejší Evropy se stávali šlechtici, kteří byli jako jediní schopni nejen vystupovat na úrovni (učili se to od mládí), ale měli též často skvělé vzdělání v oblasti soudobého práva, ovládali potřebné jazyky a k tomu disponovali dostatečně velkým majetkem, aby vydržovali svůj dvůr v cizině i několik let. Mužem, kterého využijeme jako vhodný příklad raně novověkého diplomata, byl Jan Václav hrabě Gallas vévoda z Lucery (1671–1719).
Gallasové pocházeli z Tridentska a patřili již na konci středověku k tamním váženým rodinám. Ovšem teprve za slavného generála Matyáše Gallase, což byl děd Jana Václava, se jim podařilo vykročit z tohoto regionu a zaujmout významnější pozici v habsburské monarchii. Byla to zejména loajalita prokázaná v době odstranění Albrechta z Valdštejna a následné vítězství v bitvě u Nördlingenu, co Matyášovi zajistilo přízeň. Získal tak panství Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hoříněves, několik domů a paláců a další statky v rodném Tridentsku. Navíc mu španělský král udělil dědičný titul vévody z Lucery.
Mezi vnuky známého vojevůdce byl Jan Václav výjimečný nejen nadáním, kázní a duševními schopnosti, ale také tím, že se dožil nejvyššího věku. Jeho nejstarší bratr podlehl v průběhu kavalírské cesty srdeční vadě, druhý padl ve válce, a tak získal rodinné statky on. Studoval na pražských právech a na přelomu osmdesátých a devadesátých let 17. století absolvoval tradiční kavalírskou cestu. Pobýval třeba ve šlechtické akademii v Turíně, navštívil papežský Řím, medicejskou Florencii, projel německými zeměmi a zavítal do severního Nizozemí. Jen do Francie se kvůli probíhající válce o falcké dědictví nedostal.
S nadšením i pragmatismem
Když se Jan Václav vrátil do Vídně, stala se z něj žádaná partie. Byl dědicem velkého pozemkového majetku, který ovšem začal obratem výrazně zadlužovat. Podařilo se mu tehdy zakotvit u císařského dvora, oženit se (vyvolenou se stala Marie Anna z Ditrichštejna) a najít vlivné přímluvce. Mezi nimi sehrál klíčovou roli jeho tchán Filip Zikmund z Ditrichštejna, nejvyšší štolmistr císaře Leopolda I. Po jmenování říšským dvorským radou se Janu Václavovi v roce 1703 otevřela cesta do ciziny, protože členové této instituce se pravidelně stávali císařovými vyslanci minimálně v rámci Svaté říše římské národa německého. Ačkoliv neměl příliš zkušeností, byl Gallas hned na podzim roku 1703 vybrán, aby se stal Leopoldovým vyslancem v ještě větší dálce, za kanálem La Manche.
Bylo to na počátku válek o španělské dědictví (1700–1713), které postihly většinu Evropy. Vztahy mezi císařem a Anglií naštěstí ani nemohly být lepší. Gallasův předchůdce Jan Václav Vratislav z Mitrovic totiž získal anglickou královnu Annu a její whigovské ministry (whigové byli předchůdci dnešních liberálů) pro plán poslat anglickou armádu do nitra kontinentu, kde měla císaři pomoci proti Bavorsku, které se spolčilo s Francií. Společné tažení anglického vévody Marlborougha a habsburského vojevůdce Evžena Savojského pak skončilo triumfem, když v srpnu 1704 drtivě zvítězili v bitvě u Blenheimu (Höchstädtu). To sice hraběte Gallase určitě potěšilo, jenže on tehdy stále ještě nebyl v Anglii. Jeho odjezd se opozdil i proto, že mu vážně onemocněla žena a v únoru 1704 zemřela.
Na Britské ostrovy se dostal až za rok po dalších peripetiích, krátkém pobytu v Haagu a dramatické plavbě přes La Manche, kdy jeho loď poškodil led a málem se potopila. Hlavní podíl na zpoždění mělo to, že se nemohl dlouho dohodnout na finančních podmínkách své ambasády s dvorskou komorou ve Vídni. Nakonec začal hrozit, že se své nové funkce zcela zřekne a nikam nepojede. Vše se vyřešilo až po osobním zásahu císaře.
Jak pozvednout prestiž
Do Anglie dorazil Gallas 17. února 1704 a přivítal ho tu ostřílený legační sekretář Johann Philipp Hoffmann, který vedl vyslanectví v době velvyslancovy nepřítomnosti. Po šesti dnech hrabě zamířil na první soukromou audienci u královny Anny a začal se seznamovat s anglickými poměry. Jeho očekávání však nebyla naplněna, a dokonce ho čekalo bolestné poznání, že se zde císař netěší žádnému zvláštnímu respektu. Byl několikrát svědkem toho, jak angličtí politici hovoří o Leopoldovi I. a jeho politice kriticky až nevybíravě. Velmi ho to popudilo a předsevzal si tomu zabránit. Gallas se rozhodl zvýšit svou i císařovu prestiž především důrazem na své veřejné vystupování. Vše mělo být velkolepé a důstojné, a proto si najal palác Leicester House a na své náklady ho dal vyzdobit a upravit, aby splňoval nejnáročnější měřítka na bydlení a umožňoval řádně přijímat nejvznešenější návštěvy. Záměrně z něj učinil významné středisko londýnského společenského a kulturního života.
Navázal také styky s významnými politiky a umělci, kteří formovali vkus tehdejšího Londýna. Patřil k nim třeba malíř Godfrey Kneller (1646–1723), původem Němec, jenž však od roku 1680 pracoval v Anglii a vysloužil si za to povýšení do šlechtického stavu. Specializoval se na portréty a právě u něj si Jan Václav Gallas objednal svoji podobiznu. Dílo se sice nedochovalo, ale vznikl podle něj mědiryt, jenž dává tušit jeho kvality. Co se týká politiky, hraběti se v Anglii zpočátku dařilo navázat na dílo Vratislava z Mitrovic a dokázal zprostředkovat štědré finanční půjčky místních podnikatelů císaři, jež byly určeny zejména na válku v Itálii proti Francii. Měly jít přímo do rukou prince Evžena Savojského těšícího se tehdy v Anglii obrovské úctě.
Těžký úděl ambasadora
Finančně náročné aktivity císařského velvyslance dosahovaly vrcholu v pořádání pompézních oslav vítězství spojeneckých zbraní či narozenin členů císařské rodiny. A byly tak náročné, že hraběte Gallase postupně přinutily uvažovat o ukončení mise. Již po dvou letech úpěnlivě žádal nového císaře Josefa I., aby ho v Londýně nahradil někým jiným a umožnil mu návrat domů. Doufal přitom, že se pro něj najde nějaké vhodné místo přímo u dvora. Nebylo by to poprvé, co úspěšní velvyslanci našli za své zásluhy a enormní výdaje odměnu v podobě postupu u dvora. Hrabě však zatím doufal marně, protože císař jej ve funkci nejen ponechal, ale jmenoval ho navíc svým vyslancem na mírových jednáních v Haagu v roce 1709. Zároveň Gallase uklidňoval udělováním menších odměn, spojených s pravidelným příjmem. Jmenoval jej například nejvyšším českým maršálkem či administrátorem limburského vévodství.
Dny spolupráce císaře s Angličany se však v té době chýlily ke konci, a to rozhodně ne Gallasovým přičiněním. Předně došlo v Anglii k výrazné změně, když po dlouhých válečných letech zvítězili ve volbách v roce 1710 toryové (předchůdci dnešních konzervativců), kteří další válce nebyli příliš nakloněni. A do toho všeho v dubnu 1711 nečekaně zemřel císař Josef I. Právě tato smrt fatálně zasáhla celou evropskou scénu a vyžádala si přehodnocení válečných cílů všech stran. Týkalo se to hlavně Angličanů, kteří dosud válčili proti univerzální monarchii Bourbonů snažících se spojit Francii a Španělsko pod jednou vládou. Proto podporovali Karla Habsburského v jeho snaze získat vládu ve Španělsku.
Nyní však hrozilo, že se tento muž, poslední z Habsburků a jediný dědic svého staršího bratra Josefa I., stane vládcem příliš velké monarchie, v níž by spojil državy španělských a rakouských Habsburků. Angličané si nepřáli, aby na kontinentu vznikla nějaká dominantní moc, a proto začali ze spojenectví couvat. Mezi oběma domy, jež si nárokovaly španělské dědictví, se snažili dosáhnout kompromisu.
Neslavný konec
Všechny tyto změny, doprovázené tajným anglickým vyjednáváním s Francií, hraběte Gallase znepokojily. Bohužel se nedokázal rychle zorientovat, a tak se pokoušel za každou cenu nadále podporovat slábnoucí whigistické politiky a jejich proválečnou propagandu. Když si uvědomil bezvýslednost svých snah, znovu požádal do Vídně o uvolnění z funkce. Nastávající panovník Karel VI. ještě pobýval v Katalánsku, a než se k jeho žádosti někdo vyjádřil, stal se Gallas obětí anglické kontrašpionáže. Vládnoucí toryové ho totiž pečlivě střežili a po velkém úsilí se jim podařilo odkrýt způsob, jak císařský velvyslanec předává delikátní informace do whigistických letáků a brožur.
Posloužila jim k tomu zrada jednoho Gallasova důvěrníka. Ke všemu se zmocnili šifrovacího klíče, takže jim nic nebránilo rozluštit tajné písmo v Gallasových diplomatických zprávách i osobní korespondenci. Když tak učinili, nestačili se divit, kolik pohoršlivých výroků se tam nachází. Hrabě se dokonce neuctivě zmiňoval i o královně Anně: narážel především na její obezitu nebo si tropil legraci z její záliby v alkoholu. Nelze se tedy divit, že 8. listopadu 1711 byl Gallas poctěn nečekanou návštěvou dvorního ceremoniáře, jenž mu oficiálně tlumočil stanovisko panovnice a jejích ministrů, že Jeho Excelence velvyslanec je u královnina dvora napříště persona non grata. Jan Václav neměl na vybranou. Musel začít balit a záhy Anglii bez oficiální závěrečné audience opustil. Habsburská aliance s Angličany pak ještě chvíli živořila, ale nakonec se také rozpadla. Britové prosadili na úkor svých bývalých spojenců svou vůli a španělské dědictví se rozdělilo mezi Filipa V. z dynastie francouzských Bourbonů a císaře Karla VI.
Jan Václav byl sice na ostrovech zkompromitován, ale doma všichni věděli, že to do značné míry nebyla jeho vina. Proto císař Karel VI. tohoto movitého a nyní i zkušeného diplomata záhy využil a jmenoval ho velvyslancem v Římě (1714–1719) a posléze dokonce vicekrálem Neapolska. Ani ne padesátiletému aristokratovi však nebylo dopřáno se z této funkce dlouho těšit nebo se dokonce vrátit do Vídně. Zemřel, jak žil, tedy na cestách. Smrt jej zastihla krátce po slavnostním nástupu do nové funkce v Neapoli v červenci 1719 a pohřbili ho v tamějším karmelitánském kostele. Do rodové hrobky v Hejnicích se nakonec dostalo jen jeho srdce.
