Čtvrtá křížová výprava: Když křižáci pozvedli meče proti křesťanům
Čtvrtá křížová výprava měla osvobodit Svatou zemi, místo toho však skončila útokem na křesťanská města a politickým chaosem.
V roce 1198 vyhlásil papež Inocenc III. čtvrtou křížovou výpravu. Znovudobytím Svatého města měla zastínit neúspěch předešlých dvou kruciát a navázat na tu první a jedinou úspěšnou. Historie se však neopakovala, naopak, dopadlo to mnohem hůř. Křižáci nejenže nedobyli Svatou zem, ale ani do ní nedoputovali! Papežův velkolepý plán skončil katastrofou. Křižáci nezměřili své síly s muslimy, nýbrž poprvé v dějinách pozvedli ostří svých mečů proti souvěrcům!
Po moři do Zámoří
Blížilo se výročí sta let od první kruciáty, která křesťanům na krátký čas zajistila vládu ve Svaté zemi. Jenže od té doby se vše změnilo. Druhá a třetí křížová výprava skončily fiaskem. Ta čtvrtá měla evropskému křesťanstvu napravit reputaci. Propagace se chopil zkušený řečník a kazatel Fulko z Neuilly. První šlechtici přijali kříž na rytířském turnaji v Champagni v roce 1199, kde si také jednomyslně zvolili hlavního vůdce výpravy Theobalda III. z Champagne. Jejich příkladu následovali další nadšení francouzští rytíři, ale i rytíři z Flander a z částí Říše.
Když Theobald nečekaně zemřel, novým vůdcem byl zvolen Bonifác z Montferratu. To už se psal rok 1201. Vůdcové výpravy se dohodli, že z vojenského hlediska bude nejlépe zaútočit nejprve na Egypt a teprve poté na Svatou zemi. Do Zámoří, jak se tehdy obecně nazývala oblast Předního východu, se chtěli vydat po moři. K tomu ovšem potřebovali velké loďstvo, a proto se obrátili na italská města. V úvahu připadala Janov, Pisa či Benátky, ale jen to posledně jmenované disponovalo dostatečným počtem lodí. Křižáčtí vyslali své posly právě tam.
Dohoda
V Benátkách je přivítal dóže Enrico Dandolo. Shromáždil radu měšťanů, které vyslanci přednesli svou výzvu ke křížové výpravě a zároveň prosbu o poskytnutí lodí a válečného námořnictva. Slovy kronikáře, očitého svědka a jednoho z předních vyslanců Geoffroye z Villehardouinu jim Dandolo odpověděl, že potřebuje týdenní lhůtu na rozmyšlenou. Po jejím uběhnutí předestřel křižákům obchodní podmínky: „Dáme postavit nákladní lodě na převoz 4 500 koní a 9 000 panošů. V korábech pak převezeme 4 500 rytířů a 20 000 pěších seržantů. Všichni koně a všichni lidé budou mít smluvně zajištěné zásoby na 9 měsíců. Toto vám tedy poskytneme s tím, že za koně dostaneme čtyři marky a za muže dvě… Výše stanovená peněžní částka dosahuje tedy 85 000 marek. A nabízíme ještě víc: pro lásku Boží přidáme 50 ozbrojených galér s tím, že dokud bude naše spojenectví trvat, veškerou kořist získanou na moři či na souši si rozdělíme na půl. Přemýšlejte tedy nyní, zda je to pro vás přijatelné.“
Bylo. Lhůta byla stanovena na jeden rok, během něhož měli Benátčané vybudovat slíbenou flotilu a křižáci sehnat peníze a náležitě se na výpravu připravit.
Křižácké počty
Uběhl rok a po Velikonocích začaly do Benátek přijíždět první houfy ozbrojených poutníků. Většina z plánovaných účastníků však z různých důvodů nedorazila. Například rytíři z Flander, kteří jako jediní disponovali vlastní flotilou, se navzdory domluvě vydali rovnou do Sýrie. To vzbudilo nemalé pohoršení a stalo se i příčinou vážných problémů. Ty nastaly v den vyúčtování. Zatímco Benátčané, jak připomíná Villehardouin, „naprosto dodrželi, a to velmi štědře, všechny své dohody“, křižáci zjistili, že stanovenou částku zdaleka nemají. Neodhadli správně množství rytířů, kteří se výpravy zúčastní…
Místo původně plánovaných čtyř a půl tisíce křižáků (nepočítaje v to pěší bojovníky) dorazila sotva jedna tisícovka. Ve snaze získat prostředky začali vybírat peníze za převoz mezi sebou a zároveň vybídli přítomné šlechtice, aby odevzdali zbytek svého jmění, „než abychom ztratili, co jsme do toho vložili a porušili naše dohody“. Z toho všichni nebyli dvakrát nadšení a část z nich na to nepřistoupila vůbec.
Přes všechnu snahu křižákům chybělo zhruba 34 000 marek. Rozhořčení Benátčané odmítli poskytnout byť jen jedinou loď a hrozilo, že celá těžce plánovaná výprava ztroskotá. Nebyl by to ale Enrico Dandolo, zkušený a ostřílený obchodník, aby na pohled nepříznivou situaci náležitě nevyužil! Dobře si uvědomoval, že jde o svatou věc a Benátky by mohly sklidit potupu za zmaření velikého cíle. Poté, co nechal křižáky tápat ve vlastní bezradnosti, jako blesk z čistého nebe navrhl řešení uspokojivé pro všechny.
Zadar musí být zničen
„Nedaleko odtud leží město jménem Zadar. Jeho obyvatelé nám značně uškodili a já i moji muži se jim chceme pomstít, bude-li to možné. Dáte-li na mě, vydáme se tam tuto zimu a zůstaneme tam až do Velikonoc,“ řekl prý Dandolo dle očitého svědka, křižáckého kronikáře Roberta z Clari. Villehardouin k tomu přidává i vysvětlení. „Uherský král nám odňal Zadar ve Slavonii, který je jedním z nejpevnějších měst na světě, a my je nikdy vlastními silami nedobudeme zpět, leda s tímto vojskem,“ tvrdil Dandolo.
Pokud by křižáci na Benátčanův návrh přistoupili, odpustil by jim dluh. Dandolo jistě nepředpokládal, že jeho plán bude přijat všemi, tak naivní nebyl. Přesto se zdá, že poněkud přecenil lidskou touhu po penězích a zároveň podcenil ochotu platit dluhy. Jako obchodník vůbec neodhadl víru křižáka v křesťanský ideál. Část vojska se totiž postavila rozhodně proti jeho návrhu. Zadar bylo nejen město patřící uherskému králi, který se na křížovou výpravu také chystal, ale zároveň bylo městem křesťanským, katolickým! Křižáci, kteří jedou bojovat proti muslimům, aby osvobodili nejsvětější místo všech křesťanů, mají napadnout město stejné víry? To byla představa naprosto neslučitelná s ideou rytíře Kristova, představa, která byla sama o sobě hříchem a ani mocný papež by ji nemohl schválit.
V rozpacích byli nejen prostí rytíři, ale i značná části velení, nemluvě o církevních představitelích. Mezi horlivé kritiky Dandolova návrhu patřil např. cisterciácký opat Guy z Vaux, který se všemožně snažil křižáky od útoku na Zadar odvrátit. Nicméně většina křižáků chápala, že nemají na vybranou. Potřebovali se prostě dostat do Zámoří a bez Benátek to už nešlo. Ať se jim to líbilo či ne, nezbývalo jim nic jiného, než na Dandolovu podmínku přistoupit. Vychytralý benátský dóže to dobře věděl. Aby alespoň částečně uklidnil nespokojené, obřadně přijal kříž a ve svých 95 letech se stal pravděpodobně nejstarším a zároveň jedním z nejaktivnějších účastníků výpravy.
Na Zadar!
Dne 15. října 1202 vypluli křižáci s nestorem Dandolem a s polovinou Benátčanů na zbrusu nových lodích k Dalmácii. Už 10. listopadu flotila doplula k Zadaru. Samotné město bylo ohniskem vleklých svárů mezi Benátkami a uherským královstvím. Jejich důvodem byla kontrola nad Dalmácií. V roce 1183 se Zadaru podařilo vymanit z benátské moci a připojit se k uherskému království. Následovaly tři benátské trestné výpravy, které však skončily neúspěšně. Čtvrtá křížová výprava se tak vlastně na čas stala čtvrtou benátskou trestnou výpravou.
Křižákům se podařilo bez větších obtíží dobýt vylidněný přístav a dostat se na pevninu před vlastní město. Stále nervóznější Zadarští pozorovali, jak před jejich branami vyrůstá stanové městečko plné všelijakých zbraní, obléhacích strojů, katapultů či dřevěných věží. Na den rytířského patrona svatého Martina byl Zadar zcela obležen. Poslední naděje, že křižáci nenapadnou křesťanské město, se rychle ztrácela. A to i přesto, že ochranu nad Zadarem převzal sám papež.
Kostky jsou vrženy
„Ovšem lidé ze Zadaru dobře věděli, že je Benátčané nenávidějí,“ poznamenává Robert z Clari. Proto se nakonec rozhodli vyslat posly s kapitulací a odevzdat „na milost a nemilost celé město a všechny své věci vyjma sebe samých“. Když je benátský dóže vyslechl, šel se poradit s křižáckými veliteli. Toho využili odpůrci napadení, kterých bylo ve vojsku stále dost, aby posly za zády dóžete ubezpečili, že se vzdávat nemusejí, neboť přece nebudou napadeni křesťany.
Poslové tomu uvěřili, a než stačil Enrico Dandolo vyřknout rozhodnutí, stáhli svou žádost a vrátili se zpět do města. Křižácká rada byla míněna upřímně. Mnozí vojáci totiž stále projevovali nesouhlas a vybízeli k odjezdu. Zmíněný opat z Vaux vystoupil s papežským listem hrozícím exkomunikací každému, kdo by křesťanské město napadl. „Pánové, jménem papeže vám zakazuji napadnout toto město, neboť patří křesťanům a vy jste poutníci,“ stálo v něm.
Zneklidněný dóže však neztratil hlavu. Neúnavně připomínal křižákům jednou dané sliby, apeloval na jejich čest ohledně splacení dluhu a neopomněl připomenout fakt, že Benátky smlouvu ve všem dodržely. Většina křižáků, mezi něž patřili i naši kronikáři, uznávala Dandolovy námitky. Nepomohlo upozornění na to, že jedou válčit proti Saracénům, že město je křesťanské, patří uherskému králi – křižáckému spojenci, nepomohl ani výhružný papežský list. Kostky byly vrženy. Je třeba dobýt Zadar! Část výpravy se proto rozhodla odjet – jako třeba významný šlechtic Šimon z Montfortu, jenž raději zamířil k uherskému králi.
Dobytí města
Křižáci na Zadar zaútočili 13. listopadu. Ačkoli někteří křesťanští rytíři lačnili po kořisti, hlavním motorem byla benátská touha po pomstě. Hradební zdi se tříštily pod zásahy kamenů metaných z katapultů. Město přesto odolávalo. Když se však pátého dne kopáčům podařilo prokopat pod jednu městskou zeď, obránci pochopili, že se již dlouho neubrání. Kapitulovali a požádali o stejnou dohodu, jakou přednesli před obléháním.
Dandolo slavil triumf. Nejen že Zadar opět spadal pod benátskou kontrolu, ale ještě navíc se křižáci rozhodli, že v něm přečkají zimu. Město, které nebylo ušetřeno pomsty, hněvu a lačnosti dobyvatelů, si křižáci a Benátčané rozdělili napůl. Měšťané byli vyhnáni ze svých domovů. Mnozí byli zabiti, nebo donuceni opustit město. Sám dóže se usadil v Zadarském paláci. Třetího dne plenění dokonce došlo mezi neukojitelnými Benátčany a „drobným lidem z řad poutníků“ k potyčce. „Bylo málo ulic, kde by se nebojovalo meči a kopími,“ píše kronikář. „Mnoho vznešených šlechticů bylo zabito.“ Až po týdnu se podařilo rozvášněné strany uklidnit. Příčina šarvátky sice není nikde výslovně uvedená, ale nepochybně šlo o boj o kořist.
Papež zuřil a neváhal boží bojovníky exkomunikovat. Později se jej sice křižákům podařilo obměkčit, ovšem vůči Benátčanům zůstala hlava církve neoblomná. Ti si z toho ale moc nedělali. Měli vlastní plány. Zadar nebyl jediným křesťanským městem, které mělo podlehnout zkáze čtvrté křížové výpravy. Na řadě teď byla Konstantinopol…
