Nejslavnější černobílé bitvy: Když i jediný tah rozhoduje o osudu šachového titulu
Šachy už dávno nemají nálepku nudné disciplíny pro trpělivé či otrlé. V kratších formátech představují zábavu pro všechny generace, a tak se velmistry ve hře králů stávají i náctiletí na hranici dospělosti.
Před začátkem mistrovství světa v šachu, které se konalo mezi listopadem a prosincem loňského roku, panovalo velké napětí a nejistota. Úřadující šampion Ting Li-žen z Číny se totiž dlouhodobě nad šachovnicí trápil: Několik měsíců se mu nepodařilo na turnajích zvítězit, měl psychické potíže a obecně se zdálo, že nebude titul obhajovat v nejlepší formě.
Na druhou stranu Ind Gukeš Dommaradžu sice ovládl turnaj kandidátů, čímž získal možnost šampiona vyzvat, nešlo však přehlédnout fakt, že je mu teprve osmnáct let. Jeho kariéra začala již v roce 2015 a zkušeností na poli vrcholového šachu měl dost, ale souboj o titul mistra světa je zničující i pro mnohem starší a vytrvalejší borce. Hraje se na 7,5 vítězného bodu, přičemž za výhru získá hráč jeden bod a při remíze obdrží oba půl bodu. Klání zahrnuje maximálně čtrnáct her a při nerozhodném stavu následuje tiebreak. Duel se přitom často natáhne za hranici pěti hodin, takže se koná jen jeden denně.
Stačí jediná chyba
Po mentální i fyzické stránce jde o ekvivalent maratonu, kdy si hráči musejí dobře rozvrhnout síly, nezapomínat na přípravu a nepanikařit, pokud se jim něco nepodaří. Jak u rozhozeného Tinga, tak u mladého Gukeše přitom hrozilo, že se obrovský tlak na jejich hře projeví. Když ovšem poprvé zasedli k šachovnici, panovala úplně jiná situace. Ting se totiž dostavil ve vrcholné formě a v první hře soupeře udolal. Následovala remíza a poté zas zvítězil Gukeš. V řadě dalších napínavých remíz se oba pohybovali na ostří nože a vždy stačil jediný špatný tah, aby protivníkovi poskytli výhodu.
Jedenáctý duel ovládl Gukeš, ve dvanáctém se zas prosadil Ting, který podle komentátorů předvedl perfektní hru a soupeři v podstatě nedal šanci. Mladík však odpověděl remízou, a do poslední standardní hry turnaje tak oba borci nastupovali se stejným počtem bodů: Vítěz se měl stát mistrem světa, ale v případě remízy by přišel na řadu tiebreak. Nervozita se dala krájet a finální duel měl nakonec dlouhých 58 tahů. Hráči se během nich navzájem připravili o většinu figurek a o závěru v podobě remízy už nikdo nepochyboval. Pak se však Ting dopustil takřka školácké chyby a jediným tahem věží své šance zhatil. Gukeš tudíž získal nejen trofej, ale také titul historicky nejmladšího mistra světa a k němu odměnu ve výši 1,35 milionu dolarů.
Šachy, nebo život
Ačkoliv Ind po skončení zápasu nad šachovnicí plakal, přemožen emocemi a vyčerpáním, jeho utkání s Tingem nebylo ani zdaleka nejdelší v historii. Uvedený rekord patří mistrovskému klání Anatolije Karpova, který obhajoval titul proti tehdy teprve 21letému Garrymu Kasparovovi. Zatímco moderní formát povoluje maximálně čtrnáct klasických her, v roce 1984 se měl stát šampionem ten, kdo jako první zvítězí šestkrát. Když ovšem 10. září usedli oba borci k šachovnici, nikdo nečekal, že se jejich klání protáhne až do následujícího roku.
První dvě hry skončily remízou, třetí ovládl Karpov – a pak také šestou, sedmou a devátou. Následovalo šestnáct remíz a další Karpovova výhra. K vítězství mu tedy chyběl jediný bod, jenže Kasparov chytil druhý dech a zvítězil ve 32., 47. i 48. hře. Tehdy už ovšem nekonečný maraton oba borce natolik vyčerpal, že jej prezident Světové šachové federace Florencio Campomanes ve stavu pět ku třem raději zastavil. Šampionát se tak jako jediný v historii musel obejít bez výsledku. Federace záhy zorganizovala další hru, tentokrát s jinými pravidly: Mezi 3. zářím a 9. listopadem 1985 se bojovalo o nejlepší výsledek po 24 duelech a z vítězství se nakonec radoval Kasparov s třinácti body, zatímco Karpov jich získal jedenáct.
Mistrovství mě nezajímá!
Zničující tempo, vyčerpání a obrovský tlak, jež se s mistrovskými hrami pojí, jsou pověstné. Ne každému hráči je přitom příjemné takovou zátěž podstupovat a například Magnus Carlsen, objektivně nejlepší šachista všech dob, i kvůli ní na post mistra světa rezignoval. Do finálového zápasu naposledy nastoupil v roce 2021 a jeho vyzyvatelem se stal Jan Něpomňaščij. Proti fenomenálnímu Norovi však nedosáhl na jediné vítězství, a naopak mu hned čtyřikrát podlehl. Magnus nicméně po turnaji uvedl, že další titul už nejspíš obhajovat nebude, protože mu zkrátka chybí motivace.
Nedá se přitom říct, že by si odstoupením z šampionátu nějak uškodil: Na poli šachu stále dominuje, ale spíš v kratších herních formátech. A respektu mezi hráči se těší dodnes. Ostatně i Gukeš po loňské výhře prohlásil, že se sice stal mistrem světa, ale nejlepším šachistou zůstává Magnus.
Podívaná v kavárně
Navzdory proslulosti popsané zničující hry mezi Karpovem a Kasparovem se stále nejedná o nejvýjimečnější duel v dějinách. Tím se zřejmě stala hra z roku 1851, kdy se v Londýně konal první mezinárodní šachový turnaj historie. Událost se odehrávala v St. George’s Chess Clubu, nicméně k oné jedinečné podívané došlo na poměrně nečekaném místě – v kavárně Simpson’s Grand Divan Tavern, kam si pánové chodili odpočinout, trochu popít, vykouřit doutník a zahrát si partii šachu jen tak pro radost.
Ze stejného důvodu se tam ve zmíněném roce 1851 ocitli také Adolf Anderssen a Lionel Kieseritzky. Oba patřili k vynikajícím hráčům, nicméně druhý zmíněný měl spíš pověst šibala. Coby učitel matematiky žil v Paříži a mimo jiné editoval šachový časopis La Régence. Ve francouzské metropoli proslul hlavně hraním se slabšími protivníky, jež porážel navzdory faktu, že začínal s handicapem – obvykle se dobrovolně vzdal několika figurek. Na „hospodské poměry“ byl tedy výjimečně nadaný, ale za nejlepšími šachisty světa zaostával. Anderssen byl přitom jedním z nich.
Génius má plán
Ačkoliv se oba muži měli potkat na turnaji, rozhodli se, že si spolu dají také přátelskou hru v Grand Divanu. Zasedli tedy ke stolu, Anderssen se chopil bílých figur a táhl. Začátek byl nenápadný a v baru jejich partii zřejmě nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Během pár výměn se však začala hra vyvíjet nečekaným směrem, protože papírově silnější Anderssen najednou přicházel o figurky – a na první pohled se zdálo, že naprosto zbytečně: Nechal si vzít bílého střelce, několik pěšců, a nakonec také obě věže.
Je pravda, že v polovině 19. století se hrály tzv. romantické šachy. Tehdejší hráči neměli k dispozici počítače ani dnešní obsáhlé teoretické znalosti a namísto promyšlených zdrženlivých tahů upřednostňovali ty odvážné, často riskantní, jež prohlubovaly divácký i hráčský zážitek. Nicméně to, co předváděl Anderssen, hraničilo se sebezničením.
Kolem stolu se už nejspíš shlukovali zvědavci, neboť z diváckého odstupu začínalo být zřejmé, že má génius plán a figurek se nezbavuje náhodně. Přestože tedy Kieseritzky likvidoval jeden soupeřův kámen za druhým, situace na šachovnici pro něj přestávala být příznivá.
Nesmrtelná hra
Pomocí obětovaných figur Anderssen svým protivníkem manipuloval a dostával jej tam, kde ho chtěl mít. Ke konci se totiž ukázalo, že Kieseritzky navzdory obrovské početní převaze nenachází na šachovnici útok, jímž by dokázal vyhrát. Anderssen se naopak zbylými koňmi a střelcem nebezpečně přibližoval k jeho králi, který se najednou ocitl na velmi omezené herní ploše. Finální tahy si pak Němec doslova vynutil a tím předposledním dal černému šach dámou, Kieseritzky ji však sebral koněm. V každé jiné hře by šlo o fatální chybu, jenže Anderssen k údivu přítomných obětoval dámu schválně. Černý totiž pohnul koněm coby posledním klíčovým obráncem krále, a bílému tak v dalším tahu nic nebránilo dát zbývajícím střelcem mat.
Genialita soupeřových tahů zaskočila Kieseritzkého natolik, že poslal zápis klání telegraficky do časopisu La Régence a duel pojmenoval Nesmrtelná hra. Anderssen sice poté londýnský turnaj ovládl, nicméně podobně úžasné partie už na něm nepředvedl. Ačkoliv se tedy stal pomyslným mistrem světa, do dějin se zapsal především svou schopností manipulovat protivníkem, kterou ukázal ve volném čase v kavárně. Dodnes se přitom jedná o nejčastěji citovanou partii a vedle odborných publikací pronikla také do popkultury – například do legendárního snímku Blade Runner z roku 1982 natočeného režisérem Ridleym Scottem.
