Smutky ztracené generace: Erich Maria Remarque trpěl depresemi, jeho kouzlu ale ženy neodolaly
Zažil dvě světové války. Trpěl depresemi. Přesto mu neodolala hvězdná Marlene Dietrich či Greta Garbo. V čem tkvělo tajemství neodolatelnosti spisovatele Ericha Marii Remarqua?
V ulicích německých měst se roku 1914 jásá. Obyvatelstvo přijalo vypuknutí války s nadšením. Záhy všem došlo, že boje se potáhnou, přesto se stále našlo dost nadšenců. To platilo ještě v roce 1916, když uniformu oblékl i gymnaziální studentík Erich Paul Remark, kterého historie pozná jako spisovatele Ericha Mariu Remarqua. Jak si představit tehdejší atmosféru?
Školní třída hltá slova svého profesora. Když pronáší zanícený vlastenecký projev, všichni mu visí na rtech. Německo potřebuje odhodlané hrdiny! Zdravé mládí Německa musí dostát své povinnosti a hrdě a dobrovolně se přihlásit do armády! Otčina to od nich přece očekává! Řeč má úspěch. Paže dobrovolníků vyletí nahoru jako jeden muž. Kdo by snad měl jiný názor, stydí se ho přiznat, stal by se terčem posměchu. Profesor se usmívá uspokojen ze svého takřka státnického činu. Když konečně zazvoní, horda naivních hochů vyletí ze školy, aby proměnili svá slova v činy.
Tak nějak popisuje Remarque tu dobu ve svém díle. Stačí jeden podpis a císař právě získal nového vojáka. A budoucí spisovatel námět pro své nejslavnější romány, chtělo by se dodat. Talentovaný student a nadaný klavírista Remarque však musí nejdřív absolvovat ponižující buzeraci v kasárnách. O důvod víc těšit se do zákopů. Hoši se brzy dočkají, ale většina se už nikdy nevrátí. Těm ostatním válka navždy změní život.
Mrtví kamarádi
Cynik by řekl, že právě válce vděčí Remarque za start své literární kariéry. Námět svých nejslavnějších románů skutečně čerpal z vlastních vojenských zážitků. V knihách jako Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi vyjádřil pocit svých vrstevníků, kterým se po válce začalo říkat ztracená generace. Co bylo pro navrátilce z fronty charakteristické? Vlastně nikdy neprožili mládí. Odešli jako děti, a když se vrátili, jako by zestárli o dvacet let. Ztratili veškeré ideály a smysl života. Vše jim připadalo zbytečné a nesmyslné.
Když na frontě dostali na pár dní dovolenou a pustili je domů, zjistili, že už nikdy nenaleznou cestu ke svým rodičům. Hrdí otcové se naivně vyptávali na válečné zážitky svých synů a vůbec si nedovedli představit, co mají jejich potomci za sebou. Nemělo ani cenu to vysvětlovat. Přitom právě generaci svých otců vyčítali umírající vojáci své utrpení. Jaký osud to pro své děti přichystali? Pro co je to vychovali? Vojáci už se domů ani netěšili. Jejich rodinou se stali váleční kamarádi.
Osudné zranění
Smrt nejlepších kamarádů, fyzická bolest, všudypřítomná zkáza. Peklo? To nejhorší mělo teprve přijít. Jako náctiletí se Remarque a spol. naučili zabíjet. Po válce neuměli nic jiného. Hluboký příkop mezi těmi, co válku prožili na vlastní kůži, a těmi, co zůstali doma, se nezacelil. Vojáky ovládl pocit, že jejich otcové ztratili právo jim cokoliv říkat. Vysloužilci se navíc stali trnem v oku veřejnosti, protože se jen těžko zařazovali zpátky do společnosti. Často se rvali anebo trpěli depresemi. Neuznávali žádné autority, takže těžko vydrželi v jakékoliv práci. A to přesto, že země trpící po válce nedostatkem mužů snížila kvalifikační a jiné požadavky pro řadu služebních míst na minimum.
Temnou a melancholickou skepsí prosákl i Remarque. Stejně hluboce jako alkoholem, kterému celoživotně holdoval. Střídal zaměstnání – dával lekce na klavír, učil, prodával náhrobní kameny. Těsně po válce by snad stejně jako jeho druzi nejraději zůstal v armádě a pokračoval v tom jediném, co se naučil. Vždyť kvůli zranění ruky musel na vysněnou dráhu klavíristy zapomenout. Tak proč nevidět budoucnost v dalším a dalším zabíjení?
Na rozdíl od většiny vrstevníků však nakonec dokázal prožité trauma proměnit v kapitál, a to hned na dvou frontách. Svým podivným tajemstvím přitahoval ženy. A především změnil názory a zaujal nekompromisní protiválečný postoj a naplnil své knihy pacifismem. Oslovil tím doslova celý svět, ale v Německu získal nepřátele. To se ještě zhoršilo s nastupujícím nacismem.
Zženštilý?
Remarque by nikdy nepřežil dlouhé měsíce na frontě, kdyby neprojevil dostatek mužnosti, houževnatosti, udatnosti, síly a tvrdosti. Dokázal zabíjet v boji muže proti muži. Vždyť tehdy se ještě útočilo na bodáky! Nefňukal, přizpůsobil se. Přesto vůbec nenaplňoval ideál německého muže, tak, jak si ho představovali nacisti. Hitler také prošel peklem zákopů, přesto zastával zcela opačné názory. Pro něj a některé další veterány představovala válka něco vznešeného. Naplnění germánských tradic.
Remarque viděl ve svých válečných vzpomínkách jen nesmyslné zabíjení a umírání, které se už nikdy nesmí opakovat. Ve svých knihách popsal život na frontě neobyčejně věrně a podrobně, a hlavně bez příkras. Podařilo se mu zachytit pravdu, jinak by těžko dosáhl tak velikého úspěchu. Nacisti mu přesto vyčítali lež. Válka pro ně nepředstavovala zbytečné utrpení jednotlivců, ale heroické vzepětí národa. Pro militaristy se Remarque jevil jako zženštilý zbabělec, který nedokázal čelit svým vojenským povinnostem. Mohlo být na těchto výpadech alespoň část pravdy?
Remarque skutečně projevoval jisté ženské rysy. To se odrazilo dokonce i v jeho novém spisovatelském jméně Erich Maria Remarque. Maria přece není mužské jméno! Přijal ho na památku své matky, již hluboce miloval a která během války pod dlouhé nemoci zemřela. Složitější vztah panoval mezi spisovatelem a jeho otcem, na jehož stole nakonec nezůstalo místo ani pro synovu fotografii. Zdá se tedy, že Remarque nepatřil k mužům, kteří imponují ženám siláctvím. Pravděpodobně jim však dokázal být blíž než ostatní milenci. Rozuměl módě, uměl se dobře oblékat. Neholdoval pivu jako většina Němců, ale dosáhl mistrovství v míchání drinků.
Traduje se dokonce historka, že Marlene Dietrich sbalil velice originálním způsobem: tvrdil jí, že je impotent. Mohlo to zabrat? Ano. Filmová hvězda totiž měla lesbické sklony a něžný přítel jí mohl vyhovovat. Vzájemný vztah nepochybně prošel řadou těžko pochopitelných turbulencí a jen těžko ho lze považovat za nevinný. Marlene totiž imponoval jeho ďábelský úsměv. Za tak úplně neškodného jej tedy asi nepovažovala.
Milenky
Vraťme se ale k období po 1. světové válce. Krátce to vypadalo, že Remarque to dopracuje až k rozpadu osobnosti. Popíjení, letmé známosti, bezcílný život… Potom se ale vzchopil. Nezačal hned psát romány. Své schopnosti nejprve osvědčil v reklamě a coby sportovní žurnalista. Poměrně rychle a snadno se vyšvihl ze dna. Včera ještě zchudlý veterán zmítaný sebedestruktivními sklony, si najednou mohl dovolit utrácet po nejdražších barech v Berlíně. A to ho lákalo. Nešlo o žádného intelektuála zavřeného v knihovnách a pracovnách. Podobal se svým budoucím literárním postavám. Měl rád život a toužil po lásce. Zdá se, že úspěšně. Po jeho boku se objevovaly krásné a také bohaté ženy. Dcera tiskového magnáta mu pomohla k dobrému místu. Zbožňovaly ho zejména herečky s komplikovanou povahou. A on je.
A v tom tkvěl patrně kámen úrazu. Remarque snad celý život hledal něhu, již ztratil spolu s matkou. Jeho libido však přitahovaly charakterově zvrácené až vulgární typy či výrazné a tvrdohlavé osobnosti.
Jedna z nich, jeho budoucí žena tanečnice Jutta Zambona se nápadně podobá ideálu krásy Marlene Dietrich. Zamiloval se do ní skutečně? Nebo už tehdy toužil po nedosažitelné Marlene a Jutta ji měla jen nahradit? Vysvětlovalo by to, proč manželství ztroskotá a Jutta ho bude veřejně podvádět, aby ho schválně trápila.
Na seznam spisovatelových „trofejí“ později přibudou další známá jména: manželka továrníka Opela, Greta Garbo, Chaplinova žena Paulette. Několikrát se žení, a jak jinak, rozvádí. Jutta Zambona ho však provází až do smrti. Remarque se o ni stará i dlouho po rozvodu. Trpí totiž tuberkulózou a slavný a bohatý spisovatel si může dovolit platit prvotřídní léčbu, doktory, sanatorium – vše, co nemocná potřebuje. Zachoval se k ní velkoryse i přes všechny aféry, kterými jej v manželství ponižovala. Dokonce si ji znovu vzal, když měla v cizině problémy s občanstvím a hrozilo, že ji pošlou zpět do nacistického Německa.
Spisovatelovy začátky nevypadaly vůbec slibně. Vydavatelé nejprve román Na západní frontě klid odmítli. Jak se mýlili! Remarque se stal jedním z nejčtenějších autorů vůbec! Za hospodářské krize, kdy většině planety zoufale chyběly peníze, jeho účty přetékaly honoráři z prodeje milionů knih. Lacino skoupil umělecká díla a jeho domov začal připomínat soukromé muzeum. Nakonec se karta obrátila. Už to není Remarque, kdo loví slavné ženy. Naopak. Na něj se lepí mnohem mladší krásky, které už pravděpodobně přitahuje víc jeho bohatství než on sám. Umí „snadno“ vydělávat, a celkem ochotně platí.
Hitlerova filmařka
Zdá se, že Remarque brzy dosáhl všeho, po čem může muž toužit. Celoživotně inklinoval ke krátkodobým vztahům a nevěrám. Ale šlo mu jen o fyzické uspokojení, nebo zoufale hledal lásku, kterou nenacházel? Skoro všechny jeho vztahy se brzy rozklížily. Obrovské zvraty emocí dokázaly každou lásku „spolehlivě“ zadusit. Remarque zahrnoval milenky výlevy svého citu a nezastíral závislost na jejich lásce. Současně ale vzájemné pouto nabourával pitím a vztahy s jinými ženami. Následovaly hádky, vzájemné výčitky, udobřování. Nakonec únava, rozchod, pocit zoufalství a prázdnoty, který se dal většinou uhasit jen v náručí další ženy. Jako by Remarque celý život hledal a nenacházel uspokojení.
Hnal se životem stejně jako silnicí ve svém luxusním voze. A podobně jako v autě i v citové oblasti neustále boural. Vážně, ale nikdy smrtelně. Remarque skoro připomíná některé disidenty, které známe z naší nedávné minulosti. Jak snadné je lacině moralizovat, že pil a děvkařil. Ale kolik Němců si během první poloviny 20. století zachovalo čistý štít jako on? Kdo pomáhal Židům utíkat před Hitlerem jako Remarque ve švýcarském azylu?
Zvláštní vztah panoval mezi Remarquem a slavnou režisérkou nacistických propagandistických filmů Leni Riefenstahlovou. Vzpomínky obou aktérů se poněkud liší, ale pravděpodobně zažili scénu jako ze špionážního filmu. Setkali se v berlínském hotelu. Proběhlo mezi nimi něco víc? Remarque každopádně riskoval. Přijel ze své švýcarské vily do Berlína, ačkoli tušil, že mu hrozí od nových mocipánů velké nebezpečí. Leni se s nacisty stýkala. A měla pro něj tajné informace. Prý se chystají Remarqua zatknout, varovala ho. On poté potajmu a narychlo odjel.
Proti proudu
Remarque prakticky celý život zakoušel odlišné pocity než většina jeho krajanů. Za druhé světové války svým slovem „bojoval“ proti vlastnímu národu. Když Němci trpěli bídou a bombardováním, žil v pohodlných zaoceánských hotelích. Nikdy se nebál jít proti proudu. A to z něj udělalo osobnost, spisovatele, ale také nešťastného muže.
Snad proto tolik toužil po společnosti žen, protože hluboko v duši vlastně zůstával sám. Nejen, že patřil ke ztracené generaci, jíž ukradli mládí. Nacisti mu vzali německé občanství a stát mu ho nikdy nevrátil! Svým způsobem se mohl cítit jako cizinec ve vlastní zemi. Jako by nikdy nezapadal. Možná i proto psal ve svých knihách o kamarádství, které tolik postrádal a po němž toužil.
Jako by prožil hned několik životů. Tolik jako on snad nestihl nikdo druhý. Za nezdravou životosprávu ho osud potrestal jen částečně. Trápilo ho srdce, dýchání, játra, ledviny, ale přesto se dožil vysokého věku. Rozhodně nešlo o typ svatého bojovníka za pravdu a lepší svět. Měl nos na peníze a uměl se tak říkajíc dobře zařídit. Přesto na rozdíl od většiny Němců nepřistoupil na pakt s ďáblem a nezapletl se se zločinným nacistickým režimem, ačkoli vlastně mohl.
A proč ho lidé tak rádi četli a dodnes si jeho knihy kupují a půjčují? Nehrál si na intelektuála a nestyděl se říkat zdánlivě banální pravdy. Jeho názory i dnes obstojí proti jakékoliv ideologii. Vždy stál na straně života proti všemu, co ho ničí. Ať je to válka, politika, byrokracie, bída či nespravedlnost. Remarque miloval život se vším, co k němu patří. Přesto patrně často pochyboval, zda i on byl někdy opravdu a z celého srdce milován. Kromě jediné výjimky – své milované matky.
