Hon na pracující ženy: Zlodějky práce, nebo průkopnice rovnoprávnosti?

„Vidíme půl milionu našich nezaměstnaných dělníků, tisíce zavřených továren a podniků, kterým můžeme svými nákupy poskytnout práci […]. A ty ženy, které jsou tak šťastné, že mohou hodně nakupovat, neměly by se uskrovňovat. I utrácení peněz – rozumně přirozeně – je hospodářským činem, neboť tyto peníze přijdou do rukou obchodníků a od těch do továren, kde jejich zlatý proud roztočí kola strojů a pohne pákami. Vzpomeňte si, čeho se vám nedostává, a budiž to nové nádobí nebo letní šaty, kniha či automobil, kupte si to, máte-li peníze. Vy budete mít radost z věci a neznámý dělník z chleba.“ Tento rádoby altruistický návod na přispění k řešení krize předkládal časopis Eva, líbivý magazín pro ženy z vysokých vrstev.

Kdo bere práci

Byl to však jen jeden z pohledů na řešení katastrofální nezaměstnanosti, která Československo postihla. Hned od jejího počátku se na stránkách tisku naopak objevovaly články, které hledaly spoluviníka krize v řadách pracujících žen: „Zaměstnané ženy jsou skutečně spoluvinny na světové krisi, protože snižují v celku mzdy mužů a zaujímajíce jejich místa, zvyšují nezaměstnanost.“ Navzdory principu rovnoprávnosti obou pohlaví našly myšlenky na nutnost „řešení otázky zaměstnaných žen“ značnou odezvu. A nejen to – projevily se i v reálném životě. 

Útoky směřovaly především proti ženám zaměstnaným ve veřejné správě, v oblasti dříve výhradně mužské, vyžadující vyšší vzdělání. Veřejná správa představovala až do období krize pro vzdělané vrstvy jistotu zaměstnání. Pro mnohé rodiny se tak vzdělání dcer, umožňující jejich ekonomickou soběstačnost, začalo jevit jako lepší investice než tradiční věno. Vidinu jisté budoucnosti mladé inteligence však krize zhatila a oblast veřejné správy se proměnila v kolbiště o pracovní pozice.

Na těsném pracovním trhu vzrůstala nesnášenlivost neúspěšných uchazečů vůči zaměstnaným ženám, zvláště těm vdaným, jimž měl podle tradičního modelu rodiny zajišťovat obživu manžel. Jejich setrvání v zaměstnání tak bylo často prezentováno jako projev sobectví. Kritika rodin s dvojím příjmem přitom vůbec nepřihlížela k tomu, jaký je celkový příjem obou manželů. A nikomu také nevadilo, že žen ve státních službách nebylo nijak závratné množství – na začátku roku 1933 jich bylo údajně 34 285, přičemž vdaných bylo jen asi 20 % z nich!

Jak postihnout ženy

Bylo jen otázkou času, kdy všeobecná nevole ovlivní i nejvyšší patra československé politiky. Poprvé k tomu došlo v červnu 1930, kdy se vláda rozhodla odebrat vánoční příspěvek (13. služné) tomu z manželského páru zaměstnaného ve veřejné správě, který měl nižší plat. Návrh sice výslovně nezmiňoval ženy, bylo ale všeobecně známo, že to byly téměř vždy ony, kdo pobíral nižší plat. 

Zlomový okamžik přišel s článkem Krise a ceny, uveřejněným v listopadu 1930 v Lidových novinách. Jeho autorem byl samotný ministr financí, národohospodář Karel Engliš. Představil v něm svůj názor na řešení nezaměstnanosti, který spočíval v „odstraňování dvojího veřejného zaměstnání, pokud stačí výdělek muže k obživě rodiny. Tisíce míst by se uvolnilo, kdyby nebyly zaměstnávány vdané ženy mužů, majících dostatečný příjem pro obživu rodiny. Sta, snad tisíce míst zabírají pensisté, kteří majíce pensi, spokojují se třeba s menším platem jako zvýšením pense a zabírají místo jiným.“ 

Englišův článek byl prvním veřejným prohlášením tohoto druhu z řad úřadujících ministrů. Ve společnosti rostlo přesvědčení, že řešením hospodářské krize, nebo alespoň problému nezaměstnané inteligence, bude propouštění vdaných žen z veřejné správy. V mohutném souboji v médiích proti sobě stanuly dva protikladné tábory. První prosazoval, aby se zamezilo možnosti uplatnit se ve veřejné správě vdaným ženám, zvlášť pokud se jednalo o manželky zaměstnanců ve stejné oblasti. Stoupenci tohoto tábora prosazovali tradiční model rodiny v čele s mužem-živitelem a ženou-matkou a domácí hospodyní. 

Na druhé straně stáli obránci práva vdaných žen na práci, jež jim jako československým občanům zajišťovala ústava. Právo osobní volby vnímali jako nedílnou součást demokracie. Horlivými představitelkami druhého přístupu byly liberálně orientované ženy, které se sdružovaly v rámci organizace nazvané Ženská národní rada. Dokladem složitosti dobových poměrů je, že tato organizace nepředstavovala jediný směr tehdejšího ženského hnutí. Na opačné straně stály hlavně organizované katoličky, které vehementně obhajovaly „tradiční model rodiny“.

Ve prospěch „živitelů rodin“

Během roku 1932 se krize nadále zhoršovala a předsudky proti pracujícím vdaným ženám našly opět cestu na světlo. Tentokrát k tomu došlo v podobě takzvaného návrhu o úsporných opatřeních personálních, který měl postihovat penzisty, páry a vdané ženy zaměstnané ve veřejné správě. Ženské národní radě se tentokrát podařilo provdané ženy před zvláštními restrikcemi uchránit, takže konečná verze návrhu postihovala všechny zaměstnance veřejné správy stejnou měrou. 

Významnou roli v tomto zápase sehrála senátorka Františka Ferdinanda Plamínková, která proti diskriminaci rázně vystupovala na půdě Národního shromáždění: „Není možno, aby se navrhovaly v demokratické republice zákony, které mají ublížiti některé skupině občanů […]. Jestliže dnes dovolíte, aby se takto postupovalo proti ženám, otevíráte tím dveře jakékoliv libovůli; po ženách přijde za chvilku jedna skupina mužů, pak druhá atd.“

Vrcholící krize na začátku roku 1933, kdy registrovaná nezaměstnanost dosahovala 1,3 milionu osob, kampaň proti výdělečně činným ženám opět vyostřila. Akce si získala podporu široké veřejnosti. Katolické noviny Křesťanská žena například psaly: „Velké dílo po stránce sociální […], aby ze státních a zemských úřadů byly propuštěny provdané ženy a na jejich místo dosazeni mužové, živitelé rodin […], vzbudila ve veřejnosti velký rozruch. Tato otázka se nyní živě přetřásá a četní rozumní lidé, i z jiných táborů, souhlasí s požadavkem.“ 

Když se v polovině července začala tiskem šířit zpráva o existenci návrhu restrikce státních zaměstnankyň, vyžádala si Ženská národní rada slyšení u předsedy vlády Jana Malypetra. Premiér při setkání prohlásil, že vláda o ničem takovém neuvažuje a že žádný návrh v této věci neexistuje. Přes Malypetrovo ujištění ale všechno dopadlo jinak. V říjnu se Ženské národní radě podařilo získat kopii předlohy návrhu vládního nařízení týkajícího se personálních opatření. Nový návrh silně postihoval především manželské páry, jimž měly být zásadně sníženy platy, a to především tomu z páru, jehož příjem byl nižší, čili v drtivé většině případů manželce (viz tabulka). Nebylo tedy zřídkavým jevem, že se páry uchylovaly raději k životu v konkubinátu než ve „stíhaném“ manželství.

Vítězství populismu

„Jediná žena neměla by dnes mlčet! Všecky jste přívrženky určité politické strany: Všechny máte vykládat, že z těchto návrhů přímo čiší nenávist k ženám a regulérnímu manželství! […]. Nedopusťte, aby 15 let po dobytí rovnoprávnosti byla prohrána!“ Takto návrh kritizovala Ženská národní rada. Přes všechno úsilí se jí ale jeho schválení zamezit nepodařilo. Hájení vdaných zaměstnankyň se stalo pro vládní koalici příliš náročným závazkem a ve vládních kruzích byl upřednostněn populismus před respektováním ústavních práv a demokratických zásad. Nařízení o úsporných opatřeních personálních vešlo v platnost začátkem roku 1934. Obsahovalo restrikce vůči domácnostem s dvojím příjmem a zvláště vdaným ženám ve veřejné správě. 

Jeho vznik hodnotila Ženská národní rada takto: „Bylo naznačeno dobře zasvěceným úředníkem slovy: ‚Tu nešlo o finanční efekt, ale o politické důvody.‘“ Organizace rovněž varovala před dalšími oběťmi ze strany žen: „S jídlem roste chuť! A proto – stůjme k sobě všechny, bez rozdílu stavů a stran, neboť všecky […] jste dosud vyřazeny z demokratické rovnoprávnosti, jakmile se to někomu líbí.“

Nad myšlenkou rovnoprávnosti zvítězilo konzervativní smýšlení a dosud pevně zakořeněná myšlenka oddělených ženských a mužských sfér. Ačkoliv opatření neměla zásadní vliv na rozpočet ani na pokles nezaměstnanosti, veřejnost byla uspokojena pocitem, že se konečně přikročilo k nějakému konkrétnímu řešení. Z pozice vlády šlo o líbivý krok, který však vytvořil nebezpečný precedent – totiž že hlas veřejnosti může být vyslyšen bez ohledu na právní normy. Pracující vdané ženy zůstávaly v ohrožení i po utišení hospodářské krize, jak se ukázalo v době druhé republiky. V lednu 1939 totiž vláda legalizovala propouštění vdaných zaměstnankyň.

---

Čtěte také:

Se svářečkou a sbíječkou v ruce: Komunistický převrat nahnal ženy do továren

„Dnes už bych bez továrny nemohla být,“ sdělila časopisu Vlasta Růžena Bičišťáková a stejné nadšení z práce se odráželo v usměvavých tvářích mnoha dělnic na plakátech a fotografiích...